MARTIN ŠOLE

Tento verš bývá vysvětlován jako odkaz na křest. První křesťané se při křestu skutečně svlékali a celí se nořili do vody, aby se očistili dokonale.
Je ale mnohem pravděpodobnější, že Ježíš tímto výrokem (v gnostickém Evangeliu, které katolická církev zavrhla) myslel něco mnohem hlubšího, než jen, že jeho učedníci by se měli dát pokřtít, aby jej mohli "vidět".
Snad je jasné, že i ten první výrok učedníků o vidění není třeba chápat pouze prvoplánově ve smyslu, že se s Ježíšem chtějí zas někde setkat, fyzicky ho (znova) vidět, ale že se jedná o podobenství, alegorii, jakých jsou Evangelia plná. Tedy, že učedníci chtějí "prozřít", poznat a pochopit to, co se jim Ježís snaží sdělit a ptají se, co musí udělat pro to, aby "viděli" - tedy pochopili, kým skutečně je.
Ježíš jim na to odpovídá, že se to stane ve chvíli, kdy si svléknou šaty a pošlapou je. Šaty se stanou nepotřebnými, dokonce opovržení hodnými - což je zdůrazněno tím pošlapáním. Tedy jsou věcí, nejen nepotřebnou, ale asi nějakým způsobem špatnou, která něčemu překáží. Překáží tomu "být jako malé děti" (což je výrok, se kterým se setkáváme i v kanonických Evalgeliích na více místech). Jistě, malé děti nemají s nahotou problém, neřeší ji. Na více místech v Evangeliích Ježíš doporučuje více věcí neřešit - jako malé děti... (Mt 18:1-4; Mt 19:14; Mk 10:13-16; Lk 18:15-17)

Nahotu řeší i 1. kniha Mojžíšova - Genesis téměř na samém počátku. Adam a Eva byli nazí, ale "nestyděli se" (Gen 2:25). Když ale pojedli ovoce ze Stromu poznání, otevřeli se jim oči - "prozřeli" (opět ta alegorie: vidět = poznat = pochopit) a poznali, že jsou nazí. Spletli si tedy fíkové listy a zahalili se jimi (Gen 3:7). 
Proč? Proč se mají stydět za to, co je pravdivé, za svou nahotu, tedy za to, jak je "Pánbu stvořil" a to dokonce před ním samotným? Stydí se dokonce tak, že když se jejich Stvořitel vrací, ukrývají se v křoví. Jemu je jasné, že cosi poznali a pochopili, že už se "nechovají jako malé děti", že se stydí nejen za to, jak vypadají, ale i za to, co dělají. Stydí se za to a zároveň (nebo právě proto) za to nedokáží převzít zodpovědnost. Adam se vymlouvá na Evu, že mu ona podala ovoce, Eva se vymlouvá na hada, že ji svedl (navedl) (Gen. 3:10-13). 
Už se opravdu nechovají jako malé děti, už se chovají jako ty velké - raně pubertální, které už vědí, co dělají dobře a co špatně, přesněji: co je v souladu s přáním (otcovské) autority a co ne. Už to dokáží vcelku bravůrně skrývat, popírat a vymlouvat se... a stydět se za to, protože se k tomu ještě nedokáží postavit čelem (máme je zalezlé ve křoví, schované pod postelí, či utíkající z domova) a přijímat za to odpovědnost. 
Hospodin je za to vyrazí z otcovského domu (pardon, z RáJe) do materiálního světa práce a podnikání, kde "v potu tváře..." - ale však to znáte - jsme tu dodnes. A ještě za nimi hodí nějaké kůže, ať se tedy před sebou zahalují, když se stydí za to, jak vypadají. Ať si tedy navlékají šaty, ať je vidět, "kdo je chudý a kdo bohatý" (jak zpívali V&W v písni "Šaty dělaj´ člověka") a ať si tedy nasazují (vnější) masky, když se stydí za to, jací (uvnitř) skutečně jsou.

Bylo by nošením dříví do lesa vysvětlovat, čeho je alegorií nahota. Skutečnosti, taková, jaká je, bez jakýchkoli příkras, nezastřené nahé Pravdy. Nahé lidské tělo pravdivé a přirozené, "tak, jak ho pánbu stvořil", má svou paralelu v nahé lidské duši, pravdivé, taková, jaká skutečně je. Co je ale tím šatem, který zahaluje a ukrývá pravdu duše? Co tedy myslel Ježíš, že mají učedníci odhodit a pošlapat?
A proč, o nějakých pár eonů (platónských roků) později, poté, co jeho Otec dal lidem kůže na zahalení a tedy vyrobení prvního šatu, Jeho Syn svým učedníkům doporučuje, ať ty šaty svléknou a pošlapou a stydět se přestanou? Že jenom tak uvidí něco víc a přestanou se bát.
Znamená to tedy, že po celou dobu své (materiální) existence mimo RáJ se lidé za něco stydí, zahalují se a také se něčeho bojí?

Podle vývojové psychologie stud u dětí přichází někdy ve školce, nebo až s příchodem do školy, teprve tehdy, když je dítě schopno si představit, co si o něm a o jeho činech a chování myslí druzí. Tedy tehdy, kdy má začít podávat nějaké výkony, podle přání druhých, a které druzí budou také hodnotit. Tehdy, kdy si dítě uvědomí, že jej druzí přijímají, nebo nepřijímají podle toho, co a jak dělá, jak se chová, jak jedná a jak vypadá. Že už není přijímáno a milováno jen jednoduše kvůli domu, že je, že existuje, jak tomu bylo doposud, když bylo maličké. 
Ale být přijímané druhými je pro dítě stále existenční nutnost, která lehce poleví až někdy na sklonku puberty, aby se někdy kolem 20. roku věku spíše přesunula na životního partnera a hlavně na dalšího chlebodárce - zaměstnavatele a v leckterých oblastech na celou společnost.
A tak děláme, co se po nás chce, abychom se zavděčili a nasazujeme si masky a kostýmy, které se po nás chtějí, abychom se zalíbili. A byli přijati. A už někdy kolem toho 6. roku věku pomalu přestáváme být sami sebou a oblékáme společensky přijatelnou masku, kterou začínáme považovat za svou skutečnou identitu. A pravé Já se nám ztrácí někde v hloubi pod ní.
My tuhle masku a kostým, které si divadlo Svět žádá, potřebujeme, abychom v něm přežili. Ale abychom se dostali sami k sobě, ke svému skutečnému Já, abychom se vrátili do toho RáJe, ze kterého jsme byli vykázáni do Světa a přioděni do rozlišujících Masek a Kostýmů, či naopak sjednocujících uniforem, potřebujeme to všechno svléknout a být zase "jako malé děti". Bez pocitu viny a studu, za to, jací jsme skutečně a beze strachu z toho, že jako takoví nebudeme přijati. Protože my už jsme přece dost velcí a silní na to, abychom se museli bát, že když někde někým nebudeme přijati, tak bez jeho přijetí bídně zhyneme.
To je to, o čem mluví Ježíš. To není regrese do dětské nevědomosti, která nezná Svět a jeho pravidla. Ono ani po tom (snědení jablka) Poznání se vrátit do Nevědomosti (=vymazat si hlavu) nejde. Lze jen pokračovat v růstu do nějaké kvalitativně vyšší (?) úrovně. Tím něco získáme a něco ztratíme. A to musíme odložit, jinak postup (progrese) není možný.

Když jsme byli úplně malými nevědomými dětmi, k naší existenci nám stačilo pouze být; o všechny naše potřeby se postarali rodiče, či někdo jiný. Jenomže s přibývajícími roky začalo přicházet stále více příkazů a zákazů rodičovských autorit ("z tohodle stromu jíst nebudeš!") a přijímání a péče byly čím dál více podmiňovány jejich dodržováním a s nimi přicházelo poznání toho, co je dobré a co zlé, resp. co je správné a co špatné. Výměnou za tohle všeobecné poznání, jsme se museli vzdávat ničím nepodmíněné dětské existence v RáJi, ale hlavně své identity a přijímat roli, kterou jsme měli hrát na prknech divadla Svět.
Jenomže přijde doba, či přesněji náš věk, kdy už přes průzory Masky (Persony), kterou jsme si sami na svůj obličej vykovali, abychom se zavděčili, správně neuvidíme a kdy tahle Maska začne bránit dalšímu poznání.
Tohle poznání je to, co žádají po Ježíšovi jeho učedníci a on jim na to odpovídá, dokud se nesvléknete z vašich Masek - tedy nepřestanete hrát své role a nebudete znovu nazí a čistí jako malé děti, neprozříte a nepřestanete se bát. Pokud vy se nestanete sami sebou, čímž jste byli naposledy jako malé děti, jen pár roků po tom, co jste se narodili, neuvidíte ani kým je "Syn Člověka". 
A opět tedy musíte něco odložit, něčeho se vzdát.
Své Masky a svého komického kostýmu, který vám dával v tomhle absurdním divadle Světa jakous takous jistotu. 
A teď po vás někdo chce (Ježíš? :)), abyste se z toho svlékli a naprosto nazí se postavili tváří v tvář celému Světu... A hlavně převzali odpovědnost za to, jací jste. Nejen za to, co jste zatím ukazovali v záři reflektorů, ale i za to, co jste doposud skrývali ve Stínu...
Pokud se ještě bojíte tu Masku, kterou máte nasazenu, a ten kostým, který byl předepsán vaší roli, svléct a pošlapat, pokud se ještě stydíte ukázat svou Nahou Pravdu, nezapomínejte alespoň, že vy nejste ta role, kterou hrajete.
A stejně tak alespoň nenuťte druhým kostýmy a Masky, které by podle vás měli nosit.
A nesuďte ty, které vidíte nahé, ať už protože nepotřebují šaty, anebo jim byly strženy. Ti první za svou nahotu a vše, co se vám na ní nelíbí, dokáží nést odpovědnost a ti druzí budou k odpovědnosti pohnáni jinými. Nesuďte je, abyste jednou také nebyli souzeni - až vy budete před nimi stát nazí. Však to znáte: "Kdož jsi bez viny..." 
A kdo jsme bez viny, když stojíme nazí před druhými? Přinejmenším jsme (v jejich očích) vinni tím, že nemáme jimi předepsaný kostým.

Tady jsem opět u své třílevelové (tříúrovňové) formy:
1. Nahota, dětství, Ráj - nevědomý, naivní, bezpodmínečný
2. Oblečení, masky, poznání, hřích, vina, stud, omezení a popření skutečné identity, skrývání pravdy, přejatá pravidla, podmíněné přijetí, něco za něco
3. Opětovná nahota, svléknutí masky, kostýmu, přiznání skutečné identity, pravého Já se vším všudy, nepodmíněné přijetí (nejprve sebe samotného) a láska, ztráta strachu a studu (potřeby zakrývat se, skrývat se a utíkat), ale přijetí zodpovědnosti za sebe sama, za to jaký jsem a co dělám

To, nad čím se v průběhu našeho dospívání někdy někdo ušklíbl, zkritizoval to, vysmál se tomu, nebo nás za to pokáral, to jsme se buď snažili napravit, vylepšit to, a pokud se to povedlo, bylo nadále vše v pořádku. Pokud se to nepovedlo, nejraději bychom se toho zbavili a když to nešlo, tak jsme se za to před ostatními napříště už styděli a snažili jsme se to před nimi a nakonec před celým světem i sami před sebou ukrýt, zahalit, schovat do stínu. Jenomže i to skryté zůstává stále naše, jsou to části naší pravdivé autentické identity, které takto, kvůli odsudku druhých, zůstávají nepoužitelné. Došli jsme dokonce tak daleko, že jsme už ta měřítka druhých znali, jejich kritiku a výsměch jsme si dovedli představit už dopředu a abychom se vyhnuli bolesti z nepřijetí a odsouzení, tyhle části nás samotných jsme ukryli (do Stínu - odštěpili) rovnou, aniž bychom je kdy kdekoli předvedli. A místo nich jsme si podle měřítek těch druhých ukovali Masky a ušili kostýmy o nichž jsme doufali, že sklidí potlesk.
A tak tu dneska stojíme a někdo nám říká, že dokud je nevysvlečeme, nesetkáme se s ním a neuvidíme jej a budeme mít pořád strach, kdy se zas na nás někomu něco znelíbí a ublíží nám... a co hůř, nesetkáme se ani se sebou samotnými, protože naše Já není kompletní. Je ořezané o všechny tyhle části, za které se stydíme a které jsme potřebovali před někým ukrýt.

Stud, dle mého skromného názoru, není pocit vrozený, ale získaný. Dítě se se studem nerodí, ale získává ho až konfrontací s vnějšími pravidly (té které) společnosti. Přesněji ve chvíli, kdy jsou jeho přirozené potřeby v rozporu s těmi pravidly, která převzalo za své.
Stud je na Hawkinsově Mapě vědomí ten úplně nejnižší, nejslabší cit. Dokonce i vina (tady už je pocit odpovědnosti) vyšší. Stud je tedy ještě horší a bolavější pocit, nežli strach, který člověka to, za co by se měl stydět, nutí skrývat. Strach je to, co překrývá stud. To, co je nad ním. (Podobně jako hněv překrývá strach.)
Stud a jeho opak pýcha až okázalost a nadutost) jsou pocity (vlastnosti) Ega a jako takové (stejně jako Ego) formované až v průběhu života. A tedy získané - naučené.
Stud je prvně spojen s pohlavním ústrojím, sexuálním životem, vyměšovacím ústrojím a defekací, protože toto považuje naše kultura za nejintimnější a nejosobnější fenomény.
První stud v těchto oblastech se malé dítě naučí od svých rodičů a v nejužší rodině.
Stud spojený s defekací souvisí se strachem z infekce
a stud spojený se sexualitou se strachem z incestu.
Tedy zahalování pohlavního a vyměšovacího ústrojí a skrývání aktů s nimi spojených je obrana vlastní osobní (či párové) intimity. A ochrana nejmenší a jedinci nejbližší lidské skupiny - rodiny.
Všechna, i ta nejpřísnější morální pravidla, bez kterých by společnost nemohla fungovat, spojeno jen a pouze s danou kulturou. Existují kultury, kde například vrcholně intimní záležitostí je jídlo, které je u nás naopak velice společenskou záležitostí.
Vzhledem k tomu, že malé děti tyto společenské normy nemají ještě osvojené, není pro ně nahota (odhalené pohlavní orgány) ani defekace nic intimního a tedy, když jsou pozorovány, necítí stud.
A dle toho společnost zatíží jedince už od dětského věku studem v oblastech, ve kterých se chce něčeho vyvarovat, kde je to obecně k něčemu potřebné  jako je již jmenovaná hygiena, incest, ale i krádeže a násilí. Bohužel jej zatíží i pravidly (a následným studem za jejich porušování), kde to je jen k jejímu (mocenskému) prospěchu. Dříve, než je člověk schopen pochopit jejich smysl, společnost (počínaje rodiči) si vynutí jejich dodržování striktními příkazy, které, pokud dítě (nevyspělý jedinec) nebude dodržovat nebude přijímáno a bude mu odepřena láska, ochrana, podpora a péče a bude potrestáno. Mnozí na základě tohoto dětského principu fungují až do smrti.

A proč Ježíš doporučuje: "Buďte jako děti", - tedy v tomto smyslu "Přestaňte se stydět"?
Znamená to: "Vymaňte se z kulturních zvyklostí, protože ty vás omezují." Ne vždy, ale pro případ, že "mě chcete vidět".
Pak jsou vaše kulturní zvyklosti - pravidla, která po vás chce vaše okolí, tím šatem, který vám bude překážet.
Oproštění se od posuzování okolí, být nezávislý na chvále či haně, znamená sebepřijetí: „Při veškerých mých nedostatcích jsem přece v podstatě dobrý a docela v pořádku.“ s dovětkem: "Ať si říká kdo chce, co chce."
Ale s tím zároveň převzetí odpovědnosti za své činy. Hlavně před sebou samotným.

Když už je scénář toho dramatu (či spíše komedie), co tu hrajeme příliš překonstruovaný, když už je příliš pravidel na to, jak kdy a kde nosit které masky a jak přesně mají vypadat naše kostýmy; když už příliš mnoho z toho, co bylo skutečně živé a životaschopné bylo vytěsněno a naopak ty Masky a kostýmy, které to zahalují jsou čím dál tím komplikovanější, honosnější a okázalejší a tím i falešnější, přechází chvíle přestupu do jiné úrovně.
Sumerská bohyně Inanna sestupuje do podsvětí, protože chce svrhnout svou sestru  Ereškigal, královnu stínů a spojit svoji říši světla a vnější nádhery s její říší. Ale protože se do království smrti nedá sestoupit v okázalých kostýmech, odznacích moci a falešných maskách, protože právě v tom temném stínu, v tom skrytém pod zemí je pravda, je Inanna svlékána ze své honosné nádhery v každé ze sedmi bran do podsvětí. Až projde tu sedmou, stojí před svou sestrou Ereškigal, vládkyní podsvětí, úplně nahá, beze všeho. Tak naprosto odloží všechny své vnější znaky moci, královské atributy i svou identitu - vnější Personu - Masku. Pak v pokoře sklání hlavu a umírá. A Ereškigal naopak bude rodit. Finální konfrontace se Stínem znamená smrt staré vnější osobnosti a zrod nové. Nová osobnost se rodí "jako děti" v bolestech a utrpení. 
Po konfrontaci se stínem se dokáže (nová) Inanna "dívat očima smrti". Už není jen zářivou nebeskou bohyní, už dokáže rozlišovat mezi skutečným bytím a zdáním (přeludem). Ereškigal už také není jen temnou destruktivní bohyní, už dokáže i tvořit - dávat život. Obě sestry (bílá a černá) jsou propojené.

Přijmout svůj Stín, tedy to, co bylo doposud odštěpené, zahalené, za co jsme se styděli, znamená opustit většinu toho, na co jsme zvyklí, co nám bylo doposud oporou a ochranou - odhodit svoje Masky, svléknout šat a veškeré vnější symboly a ocitnout se bezbranní a zranitelní tváří v tvář něčemu, čemu jsme se zatím vyhýbali. A v naprosté nejistotě, co vlastně z toho vzejde, že to může přinést utrpení i smrt. Ale vždy se zároveň zrodí něco nového. Jistota je, že něco staré zanikne, něco nové se zrodí a leccos bude změněno.
Přijmout Stín, odložit masky, převleky a veškeré šaty tvořící Personu, znamená odhalit svou nahotu, osvětlit vše, co bylo dosud skryto a přiznat vše, co patří k lidské podstatě, aniž bychom si to vyčítali, aniž bychom se za to styděli, neřku-li to popírali.

Je častým motivem pohádek, že královský syn nebo dcera (svléknou) přijdou o své honosné šaty (znak své identity) a jsou nuceni navléknout hadry, čímž je zahájena zásadní přeměna - a to mnohdy nejen jejich.

Pár dobrých poznámek k tématu a otázek k úvaze, které jsem objevil až po napsání výše uvedeného
https://psychologie.cz/stydim-se-byt-naha/

Potvrzení názoru, že stud z nahoty je naučený rodinou a kulturou 
https://www.idnes.cz/jenprozeny/laska-sex/mate-strach-z-vlastni-nahoty.A120404_060000_jpz-laska-sex_jph1/4

Konstelář Jan Bílý o nahotě
https://www.flowee.cz/clovek/4326-nahota

PS1 (květen 2021):

Čtvrtým nejčastějším námětem našich snů bývá nahota na veřejnosti. Takové sny se nám zdají, když v realitě chceme něco skrývat, nebo jsme v nějakém nové prostředí, v nové situaci a cítíme se zranitelně.
Nahota symbolizuje ve snu naši zranitelnost, protože oděven prezentujeme naši image, oděv je součástí naší Persony - Masky a tvoří vlastně naši vizuální ochrannou skořápku vůči okolnímu světu, kterou chráníme naše skutečné Já. 
A to, že v realitě nemáme ještě v novém prostředí vytvořeny správné ochranné vrstvy (Masky) naše nevědomí ve snu právě zobrazuje jako nahotou.
A zde jen mohu zopakovat tříúrovňovou formu:
1. Do nového prostředí (situace, vztahu) přicházíme (symbolicky) nazí - tedy bezbranní, bezelstní a snadno zranitelní. Po prvních bolestivých zraněních se za svou přirozenou nahotu začínáme stydět, začíná nám vadit - tj, přestáváme být jako děti. Právě v téhle přelomové fázi probíhají zmíněné nahé sny.
2. Oblékáme ochranný oděv, nasazujeme štíty a krunýře... a Masky, kterými zahalujeme svou nahotu - své skutečné Já a stáváme se tím oděvem navenek někým jiným, koho už venkovní prostředí tolik nezraní, resp. protože ten oděv, kostým, či krunýř není skutečná holá kůže, jeho poškození tolik nebolí.
3. Jsme natolik silní, nebo jsme si vybudovali takové postavení, nebo se v daném prostředí, situaci, vztahu cítíme natolik bezpečně, že v něm můžeme být i nazí, aniž bychom byli zraněni.