Komunikační chyby
Žena 
Vyčítá - přenáší na na něj svůj pocit oběti a svou bezmocnost (chce ho také udělat bezmocným, tím, že stále připomíná minulost, kterou on nemůže změnit, nebo to, co už právě teď udělala sama, takže on jí s tím už nemůže pomoci). Muž si jako bezmocný a neschopný nechce připadat, tak reaguje útokem, anebo to vzdává, stahuje se (ve smyslu "moudřejší ustoupí") a odchází (což je po návratu vítaným předmětem ženiných dalších výčitek, co mezi tím zas musela udělat sama a u čeho chyběl). Žena má pocit, že dává jasně najevo, co potřebuje, ale často až poté, když už s tím muž nemůže nic udělat, a když je to před tím, tak je to často jako apriorní výčitka a muž jde rovnou do odporu. Buď to udělá s nechutí, blbě a jen to nejnutnější, nebo to to přijme jako boj, kdo déle vydrží a neudělá to vůbec. Žena si těžko vzpomíná, kdy on něco udělal dobře, aby ona byla spokojená a mohla ho pochválit a muž těžko vzpomíná, kdy ho žena za něco pochválila a ocenila.
Cesta ven: Místo rozkazování a sekýrování se ptejte muže, co on by potřeboval. Jak on to vidí. Tím mu předáte zodpovědnost za řešení situace. Když nejprve sekýrujete, velíte a pak vyčítáte, tak jste stále odpovědným velícím důstojníkem a obviňujícím soudcem vy. Muž je jen provinilým plavčíkem, co ušpinil a nevydrhl palubu. Ale mužovi se nechce být pořád v téhle roli. On potřebuje taky držet kormidlo. Uvědomte si, že většina toho, co dělá ten druhý, jsou reakce na vás. Jestli chcete, aby reagoval jinak, nesnažte se měnit jeho reakce, ale změňte svoje akce. Uvědomte si také jestli to, co mu právě teď vášnivě vyčítáte, je skutečně to hlavní a nejdůležitější, o co vám teď běží (tedy na jedna ťápota v předsíni) a co vám na něm vadí (a nutně potřebujete, aby změnil). Anebo jestli za tím (vaším smutkem, naštváním, rozmrzelostí a pod.) není něco jiného, mnohem hlubšího, co se bojíte vyslovit. Není to tím, že se cítíte přehlížená, nemilovaná, nedoceněná...? To ale nevyřešíte tím, že budete donekonečna opakovat ty samé výčitky tím samým způsobem. Zacyklíte se tím v omílání povrchních banalit. Mluvte místo toho o svých skutečných hlubokých emocích, které jsou za (pod) tím. Muž možná přestane mít pocit, že je zbytečně peskovaný, a žena se ve vztahu začne cítit milovaná, protože uslyší od partnera jeho skutečné pocity, které nesděloval stejně jako ona.
Citově vydírá - nejklasičtější a nejčastější forma manipulace. Situování se do role trpící oběti. Žena se v muži snaží vyvolat pocity viny a strach z následků. Nejdřív uražené mlčení, pak výčitky, vyhrožování odchodem, nebo hysterické scény, že už ji nemiluje... Pro muže je to nepřehledné emoční dusno, ve kterém nemůže používat logickou argumentaci, takže je naprosto zmatený. Žije v neustálém napětí, čím se jí zase příště dotkne, čím jí ublíží, ale naprosto netuší, jak se má zachovat správně. (Dlužno podotknout, že žena také ne, ale to v tu chvíli pro ni není vůbec důležité.) Muž získá dojem, že za vše, co je špatně, může on a připadá si jak slon v porcelánu. Manipulátorka si nepřipustí svůj díl odpovědnosti.
Cesta ven: Odpovědnost ve vztahu za vše je vždy 50:50, i když se to jak oběti (do které se teď situovala žena), tak okolí většinou nezdá. Pro muže v emočně vypjaté chvíli je bezvýsledné používat racionální argumentaci. To je jeho řeč a jeho hřiště. Žena v tu chvíli mluví úplně jinou řečí a hraje jinou hru. Muž by měl v klidu počkat až emoce opadnou, nepřilévat olej do ohně a teprve potom se zaměřit na řešení konkrétního problému a ne na hledání viníka, či rozdělování odpovědnosti. Vytvořit otevřený prostor, do kterého žena bude moci vstoupit (a třeba nechat sem tam ještě vybuchnout nějakou prskavku) a cítit se v něm bezpečně. Rozhodně ne ji tlačit ke zdi, snažit se nad ní zvítězit a zašlapat ji do země, ať už logickými argumenty, či násilím. Žena citově vydírá - manipuluje, protože se cítí nejistá. Je potřeba ji podpořit, nabídnout oporu a jistotu.
Je citově závislá - pro muže se snaží dělat, co mu na očích vidí, rozkrájela by se pro něj, ale jeho projevů náklonnosti se nedočká ("on je přece chlapák a takovými hovadinami se nezabývá"). Žena, jelikož si sama nevěří, potřebovala by od muže nejrůznější ujištění o sobě i o jejich vztahu. A tak ho bombarduje nejrůznějšími otázkami typu: "Líbím se ti ještě?", "Miluješ mě vůbec?", "Co mám dělat, abys byl se mnou spokojený?", "Co jsem udělala (příp. "co děláme") špatně?" a pod., na které muž neodpovídá, nebo je zlehčuje. Tím sama sebe ve vztahu ponižuje a automaticky se tak dostává do role „čekatelky“ na to, kdy její partner přijde, kdy ji začne mít více rád, kdy se pro ni již konečně rozhodne… Dává se partnerovi všanc, je schopna se mu zcela přizpůsobit, protože nevěří, že je „milovatelná“ taková, jaká je. Obává se, aby ji partner neopustil, tak se stále přizpůsobuje. Bojí se něco rozhodnout sama, protože se obává, že s tím partner nebude souhlasit, tak raději nechává vše na něm. Opakovaně mu projevuje lásku, i když on sám se k jejich vztahu nevyjadřuje. Většinou je to ona, kdo muže shání (nahání), nikoli on ji.
Cesta ven: Žena s vnitřním scénářem “musím se hodně snažit, aby mě druhý miloval”, kombinovaným s pocitem “nesnesu samotu”, s každým partnerovým odtažením se znervózní a domnívá se, že mu projevovala lásku málo, takže ještě přidá. Čím více ona tlačí, tím více se on odtahuje. Muž potřebuje prostor, aby se nedusil jejími projevy náklonnosti. Aby naopak pocítil prázdnotu, aby mu ona začala chybět, aby přestal od ní utíkat a konečně se rozhoupal k nějaké akci směrem k ní. Je jasné, že to pro tu ženu bude velice těžké, protože půjde naprosto opačným směrem, než ji velí její přirozenost, ale i muž, pokud má přijít na svou půlku cesty k ní, půjde také proti sobě. Ale jen tak se mohou oba přiblížit a setkat. Jinak celý život bude ona jeho nahánět a stejně ho nedohoní. Čím více žena bude tlačit, tím více muže bude odtlačovat od sebe. Až ho vytlačí k nějaké jiné, která se jím nechá nahánět, lovit a vůbec se tolik nesnaží, aby byla ve vztahu dokonalá. Tohle ustoupení a ponechání prostoru je opět potřeba udělat včas, právě proto, aby se muž také naučil přibližovat a i s tím rizikem, že už se nepřiblíží. Protože pokud nevyvine snahu, pokud se nevrátí, tak k sobě nepatřili, nebo už nepatří. Což je dobré také zjistit včas.
Muž
Kritizuje - je obecným pravidlem, že na druhých nám nejvíce vadí to, s čím bojujeme i sami u sebe. Kritizujeme tam, kde máme černé svědomí. Vyzdvihnout chyby druhého znamená, že ty naše vlastní nejsou tolik vidět. A na tom druhém se problémy řeší mnohem snáz, nežli na sobě. A také každý, kdo útočí, se snaží najít slabá místa protivníka, protože tam ví, že nejvíc zraní.
Cesta ven: Uvědomit si, že neustálá kritika partnerky ji znejistí a přestane se s mužem cítit bezpečně. Místo kritiky negativ, chvalte a vyzdvihujte pozitiva. Pokud přeci jen potřebujete vyjádřit nějakou nespokojenost, zůstaňte u sebe. Říkejte, že to vadí vám. To, co se nelíbí vám, se totiž někomu jinému může naopak líbit. A ruku na srdce: nepřišlo vám to, co teď kritizujete, na začátku vztahu náramně roztomilé?
Pro ženu, která je kritizována: Není to náhodou tím, že v oblastech, které muž neustále kritizuje si nejste až tak úplně jistá? Nekritizují vás za to i ostatní? A co hůř, nekritizujete (neobviňujete) se za to i sama? Buď se vůči těmto kritikům (tedy i sobě) jasně vymezte, odpálkujte je a buďte v této oblasti v klidu - své nedostatky přijmete - prostě jsou to věci, se kterými se dá normálně žít. Pokud tenhle názor přijmete za svůj a dáte okolí jasně najevo, že to měnit nehodláte, že jste si v tom jistá, kritika ustane. Anebo, pokud s kritiky souhlasíte, na sobě v tomto směru zamakejte a změňte se. A uvidíte, jestli kritika ustane. Pokud ne (což je velice časté), pes je zakopán jinde a ne v tom, co je kritizováno. Opět: pozice oběti není řešením. Cílem není splňovat neurotickou potřebu dokonalosti podle měřítek druhých.
Ponižuje - obviňuje, vyhrožuje z pozice arogantní nadřazenosti. Ponižujeme druhého, abychom sami vypadali vyšší. A cítili se silnější - a tedy v právu. Muž většinou krkolomnými racionálními konstrukcemi se snaží na ženu přehodit odpovědnost a obvinit ji za svoje chyby a nedostatky, které není schopen u sebe uznat. Může dojít k paradoxu, čím více je žena výkonnější, schopnější... prostě v něčem lepší, tím více ji muž ponižuje. On ji potřebuje snížit, shodit, zašlapat a ovládat. Ona pak pochybuje o každém svém činu i o sobě samotné. Cokoli chce udělat, cedí ve své mysli přes filtr: "co by tomu řekl on".
Cesta ven: Žena musí mít stanovenu jasnou hranici, co je ještě ve vztahu ochotna tolerovat a co už ne. Oba si musí uvědomit, že ve vztahu ani jeden nevelí a ani jeden neposlouchá. Vše je věcí oboustranné dohody a souhlasu. Opět odpovědnost a vina je přesně rozdělena půl na půl. Počítejte s tím, že takový muž, co si na vás potřebuje léčit Ego je slepý a hluchý. Náznaky neslyší a i když mu to řeknete jasně, že to nehodláte už tolerovat, odbude vás něčím ve smyslu, že přeháníte, hysterčíte. A pak se náramně diví, když má rozvodové papíry na stole. Nenechte to zajít tak daleko a říkejte mu hned ze začátku a vždy a důsledně, co se vám na jeho chování nelíbí, co vás uráží a ponižuje. Aby ještě včas zařadil zpátečku, dokud mu na vás záleží, dokud si vás váží. Protože ponížené a zašlapané ženy si muž - agresívní egoista pak už stejně neváží. Pokud se necháváte ponižovat dlouhodobě, je to také informace o vás, že si sama sebe nevážíte a musíte pracovat zejména vy na respektu k sobě samé.
Je odtažitý a chladný - neprojevuje lásku, citové projevy znevažuje, neomlouvá se a pod. Čím více je muž chladnější, tím více žena žadoní o jeho lásku a přijetí. Problémy, které ona nastíní a chtěla by si o nich povídat, řeší tím, že nemluví, mávne rukou a odejde. Přesně doplňuje citově závislou ženu (viz zde https://sole.estranky.cz/clanky/duse-a-vztahy/standardni-vztahovy-model.html a zde https://sole.estranky.cz/clanky/duse-a-vztahy/sex-jako-symbol.html ). On má své jisté, nepotřebuje víc. Naopak on potřebuje méně. Zároveň takový muž ženu často kritizuje. Což vede k její ještě větší snaze a ještě většímu tlaku.
Cesta ven: Žena musí povolit ve své snaze zavděčit se mu, tancovat podle jeho not. Muž jí musí dát prostor a podporu, aby se mohla věnovat sama sobě, svým zájmům, naučila se rozhodovat sama za sebe a být sama sebou. Uklidnit ji v jejím strachu, že když se i ona bude věnovat svým věcem, každý si pak bude hrát na svém písečku a tím se rozdělí úplně. Muž si musí ujasnit jestli uniká protože ona na něj tlačí a ztrácí se mu jeho prostor, anebo jestli s ní opravdu nechce být. A to si právě ujasní ve chvíli kdy se opravdu ocitne v prázdném prostoru bez ní, ona není k dosažení, když on by si náhodou přál a tak se mu začne stýskat a začne po ní toužit. Anebo taky ne. Některému muži k takovémuto poznání plně postačí, že zjistí, že žena si bez něj sama poradí, dokáže plně žít sama bez něj a nehroutí se (na což byl zatím zvyklý a očekával to). Je potřeba, aby si uvědomil, že takovouto suverénní ženu vlastně chtěl. Že o tu, co se za ním doma pořád plazila, už nestál. Pokud si tohle muž uvědomí dříve, než žena, nezbývá mu, než jí vysvětlit, že si jí nemůže plně vážit, když se bude shazovat svou závislostí. Ujistěte ji, že to, co vám vadí, není ona sama, ale její chování ve vašem vztahu.
PS: Je potřeba doplnit, že ne vždy se tak, jak je popsáno, musí chovat žena, může se tak chovat i muž a naopak. Často si mohou role prohodit. Na vyčítajícího, manipulujícího, urážlivého a vytvářejícího emoční dusno, zareaguje racionálně kritická, shazující a ponižující, na závislého reaguje chladná a odtažitá.