MARTIN ŠOLE

Do manželské poradny přišel pár, protože ona měla pocit, že se sobě čím dál více vzdalují. Kdykoli se v jejich vztahu něco dělo, on reagoval mlčením. Po celou dobu sezení se díval jen před sebe do stolu a kdykoli se ho terapeutka zeptala na jeho stav či pocity, popsal je jednoduše jedním slovem: "Dobrý."
Jen jednou  uprostřed sezení zvedl zoufale oči a podíval se na ní: "Já nevím, na co se mě tu ptáte. Nikdo se mě nikdy neptal na to, jak mi je. Proto říkám vždycky na takovou otázku "Dobře" a zatím to vždycky fungovalo. Ale teď vidím, že se se ženou sobě vzdalujeme a ze mě zůstává jen prázdná slupka."
(podle Hedvig Montgomery(ové))

Většina mužů si myslí, že se na emoce klade zbytečný důraz a že druhá polovina lidstva -  ženy je příliš přehánějí. Že drtivou většinu záležitostí běžného života lze vyřešit chladně racionálně za použití logiky a že všechny ty emoční "psychosračky" (což je břeskný mužský termín, který jsem slyšel už před více, jak dvaceti lety), se kterými přicházejí ženy, vztahy, které by jinak mohly být tak průzračně jednoduché a přímočaré, jenom komplikují.
"Václave, proč ty nejsi moje žena?" ptá se Zdeněk Svěrák Jana Třísky ve filmu "Na samotě u lesa" v hřejivé chvíli absolutního souznění dvou mužských duší, vyplývající se shody nad realizací praktických věcí na chalupě. Většinou se takovéto mužské souznění týká jen shody ve snění "jaké by to bylo skvělé, kdyby..." a "jaké to bylo krásné tehdy, když..." To je také zpravidla ta nejhlubší emoční rovina, na které se dvě mužské duše dokáží sejít.
Ať chceme či nechceme, průvodkyní mužů do světa emocí je žena. A tou první i první žena klukova života - matka. 
Několik tisíciletí patriarchátu však v tomto ženu umlčelo a styl výchovy, co se emocí a citů týče, byl ryze mužský. Což znamenalo, že "kluci přece nepláčou..." a obecně to, co se děje uvnitř, nesmí být vidět navenek. Racio je nad emocemi a proto přece "musíme být rozumní".

Matně si vzpomínám na jakousi studii, která zkoumala dopisy řadových vojáků Wermachtu z ruské fronty domů. Hodně z těch mladých kluků, kteří tyhle dopisy psali odněkud ze stalingradských sněhových závějí, se už domů nevrátilo. Ti, kdo ty dopisy po létech procházeli, tedy lidé asi o dvě generace mladší, než autoři dopisů, si všimli, jak výrazně v nich chybí jakékoli projevy emocí, vyjádření nějakých pocitů a nálad. Zklamání těch kluků a vystřízlivění z opojného snu o tisícileté velkoněmecké říši a strach z blízké a všudypřítomné hnusné smrti musely být tehdy hodně výrazné, přesto žádná takováto emoce v dopisech popsána není. Tahle generace mužů a kluků první půle 20. století ještě nebyla vůbec zvyklá zabývat se svými emocemi, připouštět si je, natož pak o nich mluvit. Jediná emoce, která občas, nebo přesněji až příliš často byla vidět, protože jí muži překrývali všechny ostatní, byla agrese a s ní spojený vztek. A že se vzteklou agresí dá překrýt jakákoli emoce, zjistí už malé dítě. A mnohdy se ani jinak zpracovávat či vybíjet emoce nenaučí ani v dospělosti. Když takto racionalitou a agresí (která se vydává za bránění své cti) potlačuje kolektivně své emoce celý národ, musí se to někde projevit. Temná (přesněji "plavá" - Jungův termín - viz "Člověk a duše") kolektivní emoční bestie vylezla na povrch právě v národě, který byl považován ještě v 19. století za nejkulturnější a nejracionálnější a utrhla se ze řetězu právě té racionality a hlavně humanity.
Už Jung věděl, že jsou-li všechny vnitřní proudy a hnutí překrývány racionalitou, bagatelizovány a potlačovány, nekontrolovaně bují pod povrchem v nevědomí a když všechny racionální Masky už nevydrží jejich přetlak, tak vyhřeznou na povrch ve formě obludné psychózy, jakou byl postižen německý národ ve 30. a 40. letech 20. stol. a která jej pro tyto chvíle vrhla ve vývoji o několik tisíc let zpátky. Takže stejně jako jedinec potlačující emoce mohou být neurózou a psychózou postiženy celé kolektivy - ať už jsou to rodiny či národy.
Soudím, že právě hekatomby druhé světové války vyvolané národem jedním z nejkulturnějších, způsobily, že si lidé druhé půle 20. století začali pomalu uvědomovat, že je potřeba ve své duši naslouchat a hlavně vynášet na světlo a nebrat na lehkou váhu i jiné pochody, hnutí a pohyby, nežli jen ty vědomě racionální. Že vlastně racionální logika je jen služkou a vnějším obalem čehosi mnohem silnějšího, co by se dalo nazvat emocemi a city. Něčeho, co není jen negativní a co je "temné" jen proto, že se s tím bojíme vyjít na světlo.

Dodnes ale většina z nás, mužů, se snaží své emoce nepřiznávat, potlačovat. Když nejsou překryty tím nejjednodužším způsobem - agresí a vztekem, schováváme je "sofistikovaněji" za sarkasmus a ironii. Předstíráme, že jsme nad věcí a s ironickým úsměškem druhého shodíme, abychom mu vrátili jeho křivdu, která nás před kratším či delším časem zabolela. Ale to jsme přece nemohli přiznat.
Jenomže takovéto jednání "chladného pistolníka", který své sarkastické střely pálí na protivníka rovnou od boku, nepřináší moc pohody a porozumění do našich vztahů. Naopak vyvolává soupeřivost, zápas kdo z koho (win - lose), kdy jsme spokojeni a máme pocit zadostiučinění, když náš protivník leží v prachu u našich nohou, a zákonitě roztáčející se spirálu vzájemných vendet.
Může nám to nějakou dobu fungovat. Manipulujeme totiž druhé, aby se cítili hloupě, mateme je, vytváříme u nich pocit viny nebo je zraňujeme. Dává nám to nad nimi pocit kontroly a moci. 
Nějaké city a soucity (empatie), či dojemné vyjadřování emocí je přece pro slabochy. Ve světě konkurenčního boje a drápání se na vrchol není pro nějaké "rozněžňování se" místo.
Muž je přesvědčen, že se má se všemi svými problémy umět vypořádat sám. Stáhnout se do nitra, nereagovat na výčitky znamená pro muže určitou pevnost a vědomí, že ledacos unese. Projevy citů považují za slabost a zženštilost.
Neuvědomují si, že žena takové chování vnímá jako necitlivé a arogantní.
Muž který by se nějak citově otevíral, má pocit, jakoby vylézal ze své obranné ulity, odhazoval masku, helmu, štít a brnění a stál tu nahý, zranitelný, skoro bezbranný, jakoby vydaný na milost a nemilost ženě. A nahota muže je prý v očích některých žen směšná. 
A muž se takovéto "citové investice" (viz Horáčkův text *)) - citového otevření se a odevzdání se (do bezbrannosti) bojí. Přinejmenším právě proto, že se mu ona vysměje a v jeho "nahotě" jím opovrhne. A v tom druhém plánu, že méně citových investic do vztahu znamená více volných zdrojů, nasměrovatelných k jiným ženám nebo cílům. V zájmu muže je neodhalit, jak silná je jeho touha, kolik je ochoten platit, jak intenzivně je připraven se zavázat. A proto, aby neprozradil příliš brzo svoje karty, zachovává chladný a nehybný poker face. Muž nemůže té své přiznat, že je pro něj vším, protože má strach, že bez těchto zadních dvířek nebude pro něj úniku a bude spoután, zkrocen, nasazen mu chomout a vyždímán jako onuce či dokonce vykastrován.
Proto se současný muž stále v lásce moc projevovat neumí a za nějaké hlubší citové projevy se vlastně stydí. Proto na to jde raději přes tělesné projevy, což je v první řadě sex. A co hůř: muži si myslí, že ženy to tak také mají. Že všeobecně nejoblíbenější jazyk lásky je ten 5. **). 
Muži prostě své city verbalizovat nechtějí, nechtějí vykládat karty na stůl. Ale přesto "citové investice" také potřebují ("furt je to daleko lepší, než nic" *)). Ale své city projevují jiným jazykem, nežli 1. ("...a proč myslíš, že chodím do práce?! **)). Ale i muži ženám ten 4. jazyk lásky moc nerozumí. Chvála a ocenění jsou dopingem a odměnou pro obě pohlaví.
My muži dostatečně nedoceňujeme, nebo vůbec nechápeme, jak důležité je pro ženy, aby jí muž ukazoval, že ji miluje A samozřejmě nejen 1. jazykem slov (mnohým mužům, vzhledem k jejich pověsti, to zkušená žena ani moc nevěří - ale to už by byla jiná kapitola...). Problém je, že většina mužů nedokáže vnímat ženské mimoverbální signály, že je něco špatně, že jim něco chybí, že v nějaké oblasti strádají. A toto je zrovna věc, která se moc "polopatě" (prostě "nakopnout toho pařeza, aby se vzbudil") říct nedá.
A vzdálenost ze začne zvětšovat i z druhé strany, když ona podlehne mylné (panické) představě, že už pro něj není dost dobrá, důležitá a atraktivní, protože on to najevo nijak nedává. Problém je, že pro něj byla pouze nedostupná, nepřítomná, nebyla tu pro něj, či jej přímo odbyla, když on ji potřeboval. (Pro pragmatiky: a tím nemyslím jen to, že ji potřeboval jako "protikus" pro své sexuální uspokojení. My muži - světe div se! - máme taky občas i jiné potřeby. ;) ) A ona to taky nemusela myslet zle. Jen se opět minuly jazyky lásky.

Ženy, pomáhejte svým mužům pravidelně vyjadřovat své (po)city. Buďte trpělivé a nechtějte po nich hned květnatá vyznání jak v balkónových scénách z Cyrana či Romea. Ze začátku stačí hodně málo. Jen když vám bude schopen říct, jak se cítí a agresivně se na vás neutrhne. Až z něj jednou vyleze "To byla moje chyba.", nebo dokonce "Promiň, to jsem zvoral.", jste na velice dobré cestě.
Vlastní (po)city a emoce by měly být jedním ze základních témat partnerské komunikace. Ale neagresívní komunikace.
Lidé, kteří mají zdravý vztah, si dokáží říci nejen, že se milují, ale i to, když jeden druhého naštval a čím a dokáží i společně hledat proč. Proč jeden(a) z partnerů to udělal, jak to udělal a proč ten druhý(á) na to reagoval, tak jak reagoval.
Intimní vztah by neměl být místem, kde jeden před druhým ukrývá své slabosti a nasazuje si jakési masky. Měl by být místem, kde oba své slabosti nacházejí, pojmenovávají a navzájem si pomáhají jich zbavovat.
Emoce pomáhají odhalovat tyto slabosti, slabiny až zranění (traumata). Jejich projevování a neskrývání je znakem nejen inteligence, ale právě sebevědomé a silné osobnosti.
Ale nejprve je potřeba najít právě ty emoce. Za většinou hádek o blbosti (rozházené boty, pošlapaná podlaha, svícící světla, připálené jídlo, zapomenuté vyřízení něčeho...), které nezřídka končí nepříjemným a bolavým vzájemným agresívním napadáním se, je nějaká hlubší emoce vyplývající z něčeho úplně jiného, nežli je banální materiální předmět hádky. Mějme na paměti, že každá hádka je vlastně neumělým způsobem, touhou po vyjádření nějakých našich vlastních hlubších emocí, které v nás ten druhý vyvolává - zrcadlí. Bohužel většina z nás si vůbec neuvědomuje, že se snaží vyjádřit něco v sobě, něco ze sebe dostat ven a donekonečna bude opakovat: "Za to může on(a)!" a tedy: "Až se ten druhý(á) změní, tak to teprve v našem vztahu bude v pořádku." Ale on(a) je právě takový, abychom poznali a změnili sebe sama a to právě prostřednictvím vlastních emocí. A pro tohle je ten druhý optimálním průvodcem.
Jsme-li schopni si primární pocity uvědomit a slovně je popsat, přináší nám to v dané situaci určitou úlevu. Naopak potlačování emocí, nevyjadřování a nepojmenovávání přináší různé pocity (zdánlivě) bezdůvodného rozladění, "blbé nálady", zlosti a hněvu - tedy agresivity, o které už víme, že je tím "povrchovým" vše překrývajícím pocitem - a to ve všech případech - od jedince, až po národy.

Co potlačuješ, to tě ovládá.
Co v sobě uvidíš a přijmeš, to snadno odpadá.

Ve výzkumu Mathewa D. Liebermana bylo zjištěno, že participanti, kteří pojmenovali své emoce, měli menší aktivitu v amygdale, té části mozku, která ovládá naši automatickou reakci – připravenost k boji nebo útěku. Zároveň měli tito jedinci větší aktivitu v prefrontálním kortexu, části mozku, která slouží k přemýšlení. Pojmenování emocí tedy posloužilo ke změně z emoční reakce do promyšlení situace.
Tzn. že bojovat - řešit situaci agresí mohou, či přímo musí právě ti, kteří nemají kontakt se svými emocemi, neumí je zpracovat (ale to už znova odjinud docházím k závěrům už výše řečeným).

A kde vlastně vzniká tahle mužská neschopnost vyjadřovat emoce?
Jako mnoho dalších dysfunkcí z nejisté vazby mezi matkou a dítětem. Z narušení pocitu bezpečí dítěte v raném věku. Jako následek společenských konvencí a výchovných chyb, jež odmítají a nedovolují vyjadřování emocí, zvláště pak u chlapců. Jako obranný mechanismus – jako jedna z možných forem vyrovnávání se s úzkostí - prostě ji potlačím, nepřiznám jí právo na existenci. Chlapec si zakázal prožívat strach a pak už nedokázal rozlišit ani další pocity. Nebo má pocit, že jeho emoce jsou pouze slabostí a stydí se za jejich prožívání.
Nevyrůstal láskyplném prostředí a neměl od koho vstřebávat city a lásku. V dospělosti si pak nevěří, nevěří ani ostatním a tvrdí, že láska neexistuje. Vztah pro něj znamená většinou jen sexualitu a jakýmkoli citovým projevům se brání.
Dokud si nevyřeší vztah sám k sobě a ke svým nejbližším lidem z původní rodiny, což se děje formou pochopení, smíření a hlavně odpuštění, nebude schopen nikomu nic opravdu emočního a láskyplného dát.  
Hodně lidí tvrdí, že doslova „přišli o emoce“ na základě špatné zkušenosti, například po nevěře. Stává se to, po traumatu spojeným s mezilidskými vztahy. Je to jistá forma obrany před případným dalším zraněním.  Dotyčný(á) raději nic emočně neprožívá, aby nebyl znovu zklamán(a), zraněn(a). Říká se, že jeho srdce "vychladne", "zlomí se".
Pokud je to jen obranná maska (ať už vědomě, nebo nevědomě nasazená), dá se odložit. Znamená to sice být v některých situacích mnohem zranitelnější, ale zase k vám budou mít druzí lidé blíž, než kdykoli předtím.
Pojmenovávejte a dávejte najevo své emoce, budete mít blíže k sobě i k druhým.
Sdílení pocitů nás navzájem přibližuje. Tímto způsobem druhému ukazujeme, kdo jsme. A na druhé straně zajímat se o pocity druhého znamená projevit o něj skutečný zájem.
Naše emoce nám poskytují záchytné body. Napovídají nám, co máme rádi a čemu se naopak chceme vyhnout. Ne vždy jsou jediným měřítkem, ale bez nich hrozí riziko, že na všechno budeme odpovídat pouze Ano - Ne a ...Dobrý.
Vychovávejte své děti už jinak, nežli vás (nás) vychovávali naši rodiče.
Dítě nalezne přístup ke svým pocitům jen díky svým rodičům. A jedině pomocí pocitů se přiblíží druhým i sobě samému.
Když se dítě naučí, že negativní pocity, nebo pocity všeobecně se musí potlačovat (nic jiného s nimi dělat neumíme), nemá o nich nikomu povídat, získá pocit, že všemu negativnímu čelí vždy úplně samo. A žádné dítě dlouho nevydrží být odkázáno jen samo na sebe.
A dospělý konec konců také ne. A když, tak jen s potlačením mnohých svých osobnostních složek. A zbytek schovaný pod prázdnou maskou hráče pokru. A to chceme?

*)
Tož, citová investice
do blondýny u silnice
je trochu nejistá záležitost.
Jo, ve křoví za náspy drah
je obtížné navázat vztah
má-li být pěkný a trvalý dost.
To hospoda tlusté mamá
je trvale za jatkama.
Jiným, než nalitým nenalije, nenalije.
Všem ztraceným za modrý dým
a sedm dní neholeným
zašel jsem nabídnout svý sympatie. 
Co každej z těch neznabohů,
i můj táta támhle v rohu?
Copak je potkalo? Kdo jen to ví? Kdo jen to ví?
Kdo ví to a nezapláče?
Já svou fotku od Mácháče
ukázal starýmu dobrýmu Magdónovi.
Ach, Magdóne, nejsi v tom sám.
Ta fotka je všecko, co mám.
Od světa jako by dělil mě jakýsi drát.
Snad společně najdeme lék..."
Von, radši však než by co řek',
s rozbitou lebkou zas do příkopy pad'.
Tož, citová investice
do blondýny u silnice
může se skončit i zápalem plic.
Jo, ve křoví za náspy drah
je vobtížný navázat vztah.
Jenomže furt je to daleko lepší,
než nic.

**) 5 jazyků lásky -  autor Gary Chapman:
1. Slova ujištění – verbální projevy citů a obdivu
2. Pozornost - empatie, vcítění se, naslouchání, sdílení 
3. Dary - dávání i přijímání a jejich oceňování
4. Služby a péče 
5. Fyzický kontakt –  sex a dotyková intimita 

Například ono populární: "Proč mi nikdy neřekneš, že mě miluješ? Miluješ mě vůbec?!" "A proč myslíš, že chodím do práce a nosím domů prachy?!" je míjení se 1. a 4. jazyka lásky.
Nebo: "Já tady celý den dřu, peru, žehlím, vařím, uklízím. On to ani nevidí, natož aby to ocenil. A když urvaná padnu večer do postele, tak ještě po mě chce, abych roztahovala nohy!" je míjení se 4. a 5. jazyka lásky.