Partner jako doplněk
Každý z nás ve své duši (či srdci?) najde díru, kde mu něco schází, kde si připadá méněcenný, nedostatečný... a prázdný. Neutěšené místo, ze kterého čiší nesebevědomí, ba přímo strach. A tohle místo je potřeba něčím zaplnit, nebo skoro zazáplatovat - přeplácnout.
Něčím zvenku: informacemi, zážitky, zábavou, (i drogou) ale hlavně lidmi. Kamarády, přáteli. Největší nároky máme však na člověka, který by nám měl být nejblíž – na partnera. Očekáváme, že pro nás ideální partner bude přesným doplňkem našemu nedostatku: kde nám něco chybí, jemu přebývá a tím nás doplňuje. A naopak.
Od ideálního partnera očekáváme, že nám stoprocentně naplní naše potřeby, náš nedostatek. Je to hledání ztraceného ráje dětství, místa, kde nic nechybí, kde jsme celiství a šťastní.
A to chybějící, co nemáme, dodá náš ideální partner. Který - ač sám naprosto dokonalý podle našich požadavků - bude nás milovat takové, jací jsme - se všemi našimi nedostatky, nedokonalostmi a chybami.
Jenomže tohle nenaplněné (a vlastně nenaplnitelné) očekávání stojí za rozpadem mnoha vztahů. Proč?
Je to podobný stav, jako když nás - malá sladká děťátka - (bezpodmínečně) milovala naše maminka. Nebo přesněji měla milovat - se vším všudy. Jako tehdy, když vše, co nám chybělo, co jsme neuměli, nám maminka dávala a zvládala za nás, a tím se v našich očích stávala bohyní - ideálem.
Jenomže, jak jsme rostli, museli jsme si projít fázemi oddělení, kdy jsme zjišťovali, že ne vždy bude maminka po ruce a co hůř, že ani ona nemá, neumí a není nám schopná dát vše, co bychom si (v ideálním případě) přáli.
A tak tedy, když to není maminka (nebo rodič obecně), nedá se najít, to, co nám schází, to, co tak (nutně?) potřebujeme, v někom jiném? A toho jiného bychom si přeci mohli najít a vybrat lépe, nežli toho, komu jsme se narodili. Vždyť teď už přece máme víc zkušeností i rozumu! Dokážeme si i představit, jak by tenhle ideální partner měl vypadat.
Bylo by ale hodně náročné, takřka nemožné najít takovéhoto Ideála, kdyby to příroda šikovně nezařídila jinak. V období zamilovanosti stačí, když nám protějšek hezky zavoní (je trochu geneticky a hormonálně kompatibilní) a zbytek už dotvoří naše fantazie. Prostě naše požadavky promítne na něj a vytvoří krásnou iluzi.
Jenomže tenhle stav trvá nejvýš pár let (doba potřebná k početí, donošení a zplození potomka) a poté spadnou růžové brýle zamilovanosti a přichází vystřízlivění. Ideál se začne odtahovat, chce mít také svůj život, nechce být jenom naším doplňkem, či náplastí na bolístky, odmítá dělat vše, co po něm žádáme... a co hůř, i nám se zdá, že on(a) vlastně není takovým ideálním partnerem, jak na začátku vypadal(a). Pocit, že on je tím panem Dokonalým, či dokonce Božským se vytrácí do nenávratna, podobně jako když jsme zjistili, že ani matka (či Otec) není paní (pan) Všemocná(ý). Zjistíme, že (stejně jako my) i partner má krom svých kvalit i limity.
Taková nespravedlnost, taková křivda! Uvnitř máme úplně stejnou hořkost a polykáme slzy, jako když nám upřela něco naše doposud ideální a dokonalá maminka, něco co jsme jako děti tak strašně potřebovali.
A tak začnou výčitky kvůli nenaplněnému očekávání: "Ty jsi můj partner, mám nárok na to, abys mi dal, to co chci! Ty musíš!“
Jenomže něco podobného a dokonce možná i v tu samou chvíli začne žádat i náš partner po nás.
A někde pod tím trčí další nevyřčená (a někdy dokonce i vyřčená) oboustranná výčitka: "Jestli mi tohle nedáš, jestli tohle pro mě neuděláš, jestli nebudeš takový, jakého tě chci, nebudu tě milovat! a obdobně: "Ty už nejsi takový, ty už tohle neděláš, ty už pro mě tohle nemáš, tak už mě nejspíš nemiluješ!"
Dostáváme se do situace žebráka, který prosí druhého, žebráka, aby mu dal něco, co ani on nemá a nakonec si to oba vyčtou.
Že takováto situace je velice častá, dokládá počet rozvodů.
Když zjistíme, že druhý není tou správnou záplatou na naši díru v duši, že nevyřeší naše niterné problémy a nezahojí naše bolístky, jdeme zoufale hledat o dům dál. Někoho nového, dalšího, který snad bude lépe odpovídat potřebnému ideálu...
Jehož traumatizace budou zapadat jako klíč co zámku našich dávných a stále hýčkaných traumat.
Někoho, s kým budeme opět moci být závislí jeden na druhém. Jehož agresivita bude závislá na naší submisivitě a naopak, jehož unikání bude záviset na našem pronásledování a naopak... jehož negativní vlastnosti budou perfektně doplňovat naše negativní vlastnosti (pardon, ty vaše přece nejsou negativní, ale veskrze pozitivní...).
A tak spolu vytvoříme spoustu tabu v myšlení i v mluvení o vlastních traumatech, potížích a bolestech.
A tak se navzájem budeme kontrolovat a podezřívat z toho, co perfektně známe u sebe, ale nepřiznáme si.
A tak opět budeme mít ohromná očekávání od druhého a klást na něj nesplnitelné požadavky.
A tak opět budeme sobě i druhým namlouvat něco o úžasné kvalitě našeho vztahu (dokud se nebude očividně sypat).
A tak se opět budeme oba dostávat do neřešitelných konfliktů, které budou končit dlouhým dusným mlčením.
A přes všechny negativní následky nebudeme umět od tohoto beznadějného boje s partnerem upustit. Je to jakési vnitřní puzení škodit sobě i druhým.
Touha po někom zvenčí, kdo naplní a dosytí naše potřeby, nás bude hnát z místa na místo, od jednoho k druhému, přes hory a doly, jak toho prince s hlavou plnou ideálů, který už uštval mnoho koní při hledání své vysněné princezny, jejíž malinký (zidealizovaný) obrázek má stále ve své kapse a ani si při své honbě nevšiml, že už ji možná potkal a minul. V pekle pouště, kde mu padne poslední kůň a on v písku ztratí ten svůj obrázek a s ním i všechny touhy a očekávání, tehdy, až bude ležet bezmocný a vyčerpaný, se konečně se osvobodí a otevřou se mu oči. Pak přijde úplně obyčejná dívka ze vsi, kterou nezajímají jeho hrdinské činy a počet zabitých draků a podá mu vodu.
A teprve tady nesměle začne ta pravá (zralá) láska. Uvidíme toho druhého, jak skutečně vypadá.
Tehdy někdy se možná poprvé podíváme na svého partnera jako na reálného člověka a zjistíme, kdo to vlastně je, kdo to vlastně před námi stojí. A jestli nám i tak za to stojí.
Tehdy se přestaneme snažit (od čerta k ďáblu) hledat pana Božského (Bohyni) či stávajícího partnera ostřihávat do tvaru záplaty na naší díru v duši (řečeno psychoanalyticky: stáhneme z něj své projekce) a začneme ji hledat sami v sobě.
Zralý partner ví, že nemůže být napořád prorostlý s druhým partnerem ve vztahu, stejně jako zralé dítě nezůstává natrvalo u matky. Na jedné straně je dobré soužití, na straně druhé jasné vymezení svébytné osobnosti. Nikdo nepřebírá za druhého více odpovědnosti, než je nezbytné.
Někdy v téhle době je potřeba podobně se postavit před svou maminku, tatínka (a další vztahové osoby) a přestat jim vyčítat, že ne vždy utišili náš pláč, že naopak mnohdy tím, že nebyli ideálem, který jsme si vysnili, nám pláč způsobili, přestat se dožadovat dávno nepotřebné dětské hračky a podívat se na ně také jako na reálné lidi z masa a kostí, kteří už nejsou odpovědní za to, jak se cítíme a jestli jsme šťastní nebo ne. Uvědomit si, že za to jsme zodpovědní jen a jen sami sobě.
Že to, co nám druhý dává, jsou jeho dary a ne náš nárok.
Že teprve někde tady, kde druhého budeme přijímat takového, jaký je, nepoužívat ho jako svůj doplněk a nečinit ho odpovědného za svou celistvost, sebevědomí a štěstí, začíná ta pravá (nepodmíněná) láska a zároveň i skutečná dospělost.
Když tohle pochopíme u svých rodičů, zvládneme to i se svým partnerem.
A naopak.