Standardní vztahový model
Na dotaz: "jak se máš?", odpovídá:
- Ona: "Nic nestíhám, děcka, barák a ten můj mě taky sere! Furt je zalezlej v garáži a když po něm něco chci, tak jen mrčí, že jóó a pak mu to musím stokrát připomínat."
- On: "Ále, znáš to, práce po kokot, do toho barák a sere se auto aji mašina. A stará furt jen pičuje. Ještě že mám garáž a hospodu."
Když pak ona přijde na terapii (jeho samozřejmě na nic takového nikdo nedostane!), zaznívá přibližně toto:
"Můj muž je nemluvný samorost, vše si řeší tiše v sobě. Já jsem spíše jeho opak, do světa, do společnosti, mluvím pořád a kolikrát se nimram i v tom, v čem bych neměla. I když za ty roky vedle něj jsem se naučila taky hodně mlčet.
On je takový negativistický, za všechno mohou ti ostatní, všechno je špatně, hlavně to, co udělám já. A tak jsem dlouhé roky jela v programu sebeobviňování a sebetrestani. Když se mu něco nezdá, tak se urazí a mě trestá ještě větším mlčením. Jediný zvuk, který je slyšet, jsou věci, kterýma tříská. Já bych to dávno už smazala, ale jemu to vydrží dlouhé hodiny, někdy i dny.
Jemu stačí k životu málo - pár kamarádů na vesnici, auto, motorka, hospoda. Když je doma, tak čučí do počítače, nebo na televizi a stejně s ním není žádná řeč.
Já jsem chtěla do města, bavit se, kino, divadla, bály, ale to všechno s ním skončilo.
Jemu stačí to, jak žijem. Prý kam bysme ještě chodili a jezdili?
Když si chci promluvit, tak mě odbyde, že to zbytečně hrotím a ať mu s těma řečma dám pokoj.
Ale když si postěžuju někde jinde a nedej bože, jemu řeknu, jak to mají jiné kamarádky, tak to je oheň na střeše, chytneme se a pak je zas tichá domácnost.
Taky mi chybí od něj něžnosti. Chtěla bych něco víc, než jen rychlej sex.
Ale on je jinak dobrej chlap, má šikovný ruce, peníze umí vydělat a rodinu zabezpečit."
A někde na konci je otázka, zda má rovnou odejít, anebo co má udělat, aby se něco změnilo, ale moc tomu nevěří, protože už zkusila snad všechno a tím jejím "pařezem" nic stejně asi nepohne.
Pokud je vědomější, tak ví, že i když z takovéhoto vztahu uteče a nezmění nic u sebe a nepochopí, co ona dělá špatně, opět si přitáhne někoho takového do svého života a nebo se její nový partner dřív nebo později někým takovým "stane". Ví, že muž v partnerství z valné části reaguje na to, co vysílá (vyzařuje) žena.
Když si ona začne více vážit sebe sama, začne si ji vážit více i muž (ale i muži obecně). A bude ji i méně (nebo vůbec) odbývat, protože i její slovo bude mít pro něj náležitou váhu.
Její slovo nebude pro něj jen inflační jednotkou, nad kterou mávne rukou a která je stejně otravná, jak bzučení mouchy v jeho uších.
Nemluvný (praktický) muž se může totiž inflačním mluvením ženy cítit přetížený a logicky před ním začne unikat. A čím více on uniká, tím více ona jej "stíhá"... (oba si odnášejí z dětství nejistou vztahovou vazbu - on vyhýbavou, ona úzkostnou; více zde )
První problém je, že většina komunikace, nebo spíše pokusů o ni probíhá až poté, co už je pohár hořkosti opět naplněn a přetéká. Mluví se ne před konfliktem, ale až po konfliktu. Tedy v silné emoční nepohodě. Slova jsou přetížena těmito negativními emocemi a to někdy do té míry, že se jejich původní význam pod nimi ztrácí. Většina komunikace je o tom špatném; to dobré nikdo neřeší, neupozorňuje na to, nechválí (si) to. Komunikace probíhá z pozice "naštvání". Té z pozice lásky je minimum.
Dokonce vázne i vzájemná informovanost o banálních věcech, které ti dva pak stejně spolu nesdílejí. I proto nemají potřebu o nich mluvit. Ale hlavně mají strach, že ta slova, byť vyřčená v klidu, budou druhou stranou vyložena jinak - tedy opět zatížena negativními emocemi. A tak (v pokročilejší fázi vztahového průšvihu) oba raději oba mlčí. (Žena už se to naučila také.)
Jeden i druhá si přijdou přehlížení, nic spolu nesdílí a zákonitě získávají i pocit, že nemají nic společného (snad kromě závazků, majetku a dětí).
Tuhle čím dál zvětšující se propast mezi sebou a někdy i vnitřní prázdnotu se snaží "zaplácnout" (až perfekcionalistickou) dokonalostí svých výkonů. A to nejen pracovních, ale i domácích (navařeno, naklizeno, načančáno) a ve výchově a zabezpečení dětí ("když ne my, tak alespoň ať naše děti mají šťastný život"). Což samozřejmě stojí množství času a námahy, ale poskytuje výtečnou výmluvu - že vlastně na hezký partnerský vztah a život "není čas". Jak to ale je skutečně ukáže společná dovolená, nebo vánoční svátky. Těší se na ně? Těší se na čas strávený spolu? Vracejí se zpět do práce odpočatí a s hezkou vzpomínkou, nebo s pocitem ještě větší únavy a úlevy "ještě, že už je to za náma"? Mnohé páry z těchto důvodů ani raději dovolenou netráví spolu. A Vánoce mají tu výhodu, že se opět mohou vymluvit na shon, pracovní zápřah a nedostatek času, protože "je přece chtěli udělat hezký dětem".
Ale někde ve skrytu duše tuší, že se nemohou vymlouvat se na čas - ten nám plyne všem stejně a jen a jen na nás záleží čím ho vyplníme, čemu dáme přednost. (Ani do té hypotéky, kvůli které teď musí makat jako blbci, je nikdo pistolí u hlavy nenutil.)
Čas na láskyplné pozitivní alespoň verbální (komunikační) sdílení svých životů, by si pár měl vždy najít. Je to totiž pro jeho zachování sakra důležité. Důležitější než úklid, či shánění drahých dárků.
Tahle komunikace chyběla někde na začátku, než se z muže stal "zdrhač" a ze ženy "stíhačka".
Tento model je totiž prohození pohlavních rolí. Žena je aktivní, je v mužské "zařizovací" energii a muže má za kloučka (nejvýš za "odrostlého puberťáka"), kterému je potřeba organizovat život. A on se jako její syn i chová. Zdrhá před ní do hospody, kde je snad někdo, kdo jeho nářkům rozumí, nebo do garáže, kde stojí to auto, nebo ta mašina, na kterou sice taky nadává, ale kterou si může opečovávat místo manželky, která by to nepřipustila... a ta mašina (jeho druhá - pardon - teď už vlastně první láska) ho alespoň verbálně "nebuzeruje".
A tak se z něj stal, v sebeobraně, aby nebyl totálně vykastrován, alespoň puberťák zdrhající z domova a rebelující proti své (nové) matce. On chce žít jinak, po svém a nejspíš neví ani jak, ale tak jak (se) žije doma (se současnou ženou a rodinou) mu nevyhovuje.
Důvodů proč může být spousta. Jeden z hlavních je jeho neschopnost převzít svou odpovědnost. Mužskou odpovědnost za celou rodinu navenek. To je velice často tím, že to neviděl ani doma u své matky a otce a nyní, od současné ženy, v novém domově na to nemá prostor - stejně jako kdyby byl pořád "jen" její syn.
Léta letoucí, celé generace mužů před ním nic takového neřešily - jeho mužští předci své "zlé" ženy buď "zkrotili" patriarchální silou, nebo se před nimi "zašili" do nějakých svých světů, kam za nimi ženy nemohly.
A najednou po nich ženy chtějí po vzoru motivační knížek, různých "vědomých" guruů a koučů, aby se otevřeli a začali zpracovávat a vyjadřovat svoje (po)city. Muž je v šoku a neví, co se po něm chce. O to víc na něj žena začne tlačit. To by v tom byl čert, aby toho svého nevychovala a neposunula tam, kde už je ona! Ale tímhle jen k diktátu mateřských požadavků, které valí na muže, přidá další. Neuvědomuje si, že už dávno překročila jeho hranice, protože je ani nezná. Nedokáže si představit, že by je mohl mít nastavené jinak, než je má ona.
S citem a empatií v páru má začít ona, protože citovost je ženská parketa. A z knížek by měla čerpat hlavně pro změnu sebe sama, ne za účelem změny muže. To, co žena u muže vidí, že on nedělá, to je zpráva pro ni samotnou, co se má od něj naučit a že toto jí samotné chybí. Zatím si není vědoma svých chyb a svého ženství, které potlačuje.
Když žena zabrzdí, přehodí aktivitu na pasivitu, muž místo prostoru v garáži může získat místo doma a místo negace tak můžou oba uvidět to krásné, co mezi sebou mají a co zatím nevidí.
Když si žena začne sama sebe více vážit a stane se skutečnou ženou, muž se podle toho začne chovat. Pravou ženou nemyslím to, že se bude řídit radami z bulvárních časopisů, čím se nejlépe namazat, nebo co je nejmódnější hit v oblékání.
Je chybou hledat chybu u toho druhého. "Co nemůžeš u druhého změnit, změň u sebe, anebo odejdi" stále platí. Toho druhého můžete změnit jen tak, že změníte prvně něco na sobě. Anebo jdete pryč a zkusíte to s jiným. A pokud to budete zkoušet stejně, bude to i s jiným mít s největší pravděpodobností stejný výsledek. Pokud jen budete čekat, že vás z toho srabu vytáhne ten druhý, můžete se v něm opět plácat oba.
Pozice oběti a s ní spojené nízké emoční vibrace - apatie, kritika, smutek, strach, vztek, (viz Hawkinsova tabulka vědomí ) drží člověka na dně a takovíto dva se na to dno stahují vzájemně. Prvním úkolem je dostat se výš sám(a).
Chybou je očekávání, že to, co mě samotné(mu) schází, mi dodá ten druhý(á). Že mi pomůže. Že to zařídí.
Chybou je nadávat na něj a jemu a tlačit ho. Pochopitelně se dříve nebo později vzepře.
Správně je začít u sebe, být tomu druhému příkladem a hlavně vytvořit mu prostor, do kterého by mohl vstoupit, v němž by mohl převzít svou odpovědnost a být sám sebou.
Muž potřebuje mít svůj cíl, který si sám svobodně a aktivně zvolil a ne ten, který mu byl nadiktován zvenčí a byl k němu doveden (jak ten poslušný synek) za ručičku.
A může to být i jeho koníček.
Problém není v tom koníčku, problém je v tom, když ke svému koníčku utíká od ženy. Když je koníček jen záminkou k útěkům.
Myslím, že zralá žena pozná, co bylo první - jestli potřeba úniku, nebo koníček.
V případě nezralé ženy, která mužovi jeho koníčky vyčítá, se to ale může dostat až tak daleko, že se koníček opravdu může stát únikem - jediným bezpečným útočištěm muže před jeho "stíhačkou".
A pokud se se potká žena s nejistou vazbou z dětství s přívlastkem "úzkostná" s mužem s nejistou vazbou z dětství s přívlastkem "vyhýbavá" (což je velice časté), je na tenhle problém perfektně zaděláno... ale to už se opakuji...
Další k tomuto tématu zde (Jan Bílý, Nataša Foltánová a Pavel Filip)