Jdi na obsah Jdi na menu
 


Syndrom Kristian

22. 7. 2020

kristian.jpg


Nejznámější "film pro pamětníky" Kristian oslovuje diváky už několika generací něčím víc, než jen svůdnickým šarmem Oldřicha Nového a situační komikou. Tenhle příběh se (jako ostatně všechny velké filmové evergreeny) dotýká čehosi hlubšího a podstatného v nás všech, čehosi archetypálního.
Jaký archetyp tedy představuje uťáplý úředníček Lojzíček Novák v kontrastu s jeho AlterEgem Kristiánem?

Kristian podobně jako Zorro Mstitel, Superman, Batmann, Spilderman a zástupy mnohých dalších úžasňáků,  většinu svého času žije svůj tuctový reálný život, aby jednou za čas oblékl kostým superhrdiny a stal se nepřekonatelným, nepřemožitelným a - v případě Kristiána nejvíce - neodolatelným pro druhé pohlaví.

Který muž by ve svých představách nechtěl vládnout, když už ne kordem, či superschopnostmi, tak alespoň jazykem a hlasivkami tak, aby se přítomným ženám podlamovaly kolena a zbaveny odporu mu padaly do náručí či k nohám? Který muž by netoužil být jedničkou nějaké skupiny? Ať už je to pracovní kolektiv, či hosté a personál Orient baru. Který muž by nechtěl cítit  teplo obdivných pohledů, alespoň na pár chvil jednou měsíčně alespoň "jen pro ten dnešní den"...?
Krásný pocit, pro který "stojí za to žít", prchavý kratičký pocit, pro který stojí za to... No schválně, co byste vy pro něj obětovali? Tuctový prvorepublikový úředníček Lojzíček Novák pro něj obětuje své měsíční úspory a nakonec téměř i své šťastné a spokojené manželství. Pravda možná trochu šedé nudné a fádní, jako jeho celý zbývající reálný civilní život bez masky... Ale nepředbíhejme.

Vraťme se ještě k té dualitě superhrdiny skrývajícího se za maskou tuctového úředníčka. Nebo snad tuctového úředníčka občas si nasazujícího masku superhrdiny? Bez téhle dvojí tváře hlavního (super)hrdiny by žádný z takovýchto příběhů (a co už jich na světě je!) neměl tu správnou "šťávu". Řeklo by se otřepané klišé, a přesto je stále využíváno, a přesto nás stále baví. Pokud ano, pak na něm musí být něco, co oslovuje něco přirozeného v nás, něco archetypálního, něco společného nám všem, nebo alespoň většině z nás.
Těm, kteří ve svém žití alespoň občas, alespoň na pár chvil, alespoň "pro ten dnešní den" chtějí uniknout z reality všedního života, stát se někým jiným, někým koho si vysnili, někým, o kom vědí, že jím být reálně a dlouhodobě nemohou a možná to vlastně ani nechtějí, ale chtějí zažít jeho pocit, alespoň "jenom jako".
Pro tenhle příklad zůstaňme v Kristianových časech první republiky. Někdy v té době vzniká český fenomén - trampské hnutí. Český muž, zpočátku mladý, později už všech generací (a s postupující emancipací i děvče) utíká ze svých škol, úřadů, fabrik a činžovních bytů do přírody (lesů vod a strání) a stává se z něj tramp, skaut, kovboj, pistolník, westmen, pirát, lodník a kdovíkdo ještě. Někdo, kdo je v jeho představách podstatně více obdivuhodný, nežli ten, kým je v reálu - tedy študák, učitel, úředník či dělník (po únoru úderník). Stává se z něj ale jen částečně, podstatně větší část vysněného superhrdiny zůstává stále jen v jeho představách. Což mu ale nebrání zažívat ty opojné pocity z "bílých peřejí" a "zlatého svitu táboráků v měsíčních nocích". Opojné pocity z krátkých prchavých chvilek úniku ze všedního nudného reálného života, které však do něj nejdou přenést, protože mnohé z nich jsou "jenom jako" - (řečeno moderním výrazem) virtuální. Ale přesto, ten opojný pocit vyvolávají a on tu zůstává: "Ten uhlík, to je jistota, že všední dny člověka neumoří, čas od času se podívá a řekne: je to dobrý, ještě hoří". Wabi Daněk v písničce Ročník 47 zpívá podstatě o tom samém pocitu, o kterém Alois Novák v cestovní kanceláři vypráví svému kolegovi Josefovi. *) Jen kulisy té virtuální reality jsou jiné. Všichni jmenovaní se ve svém všechním životě upínají k několika málo krásným prchavým chvilkám, k jednomu večeru, kterému obětují tolik úsilí, času a peněz (a možná i své zaměstnání, manželství a rodinný život), aby z něj pak žili po dlouhé dny a možná i měsíce. Můžeme to šmahem odsoudit? V nějaké míře a v různé formě to děláme víceméně všichni.
Tramping přetrval tolik dlouhých desetiletí (celé období totality) možná proto, že byl jedním z mála jakž takž beztrestných úniků z šedé socialistické reality a přinášel pocity (zážitky), na které byla každá ideologie krátká.
A v polistopadové době tramping upadá možná proto, že konkurenčních úniků z reality do (virtuálních) snů přibylo mnohem víc.  A co víc, dnes už si bývalý trempík může splnit svoje sny a stát se skutečným koňákem, honákem (kovbojem), pistolníkem i lodníkem. A dokonce i hlavní profesí. A se vší odpovědností, co k takovémuto povolání (či dokonce poslání?) patří. A odpovědnost s tím spojená, to je to oč tu běží. Odpovědnost je teprve ten faktor, kterým se virtualita, ono "jenom jako", tedy ona víkendová (či dokonce jen jeden večer v měsíci, jako v případě Kristiana) hra na něco stává realitou. 
 
A povolání k odpovědnosti je moment, kdy i Kristianova (virtuální) hra "jenom jako", hra na někoho, se stává realitou, nebo se s ní alespoň začne protínat. A tenhle průnik, či přesněji kolize virtuality a reality je pro jejího aktéra zatraceně bolestivá. Jeho reálné Já Lojzíček a uměle ("jen pro ten dnešní den" v Orient baru) vytvořené AlterEgo Kristian se začínají setkávat, protínat, narážet na sebe a hlavně překážet jedno druhému. Najednou není možné Kristiana jen tak vypnout, zahodit jeho masku, zříci se odpovědnosti za něj, prostě "s tím jednoduše a kdykoli přestat". Je potřeba i za tohle AlterEgo i za tuhle "virtuální hru" nést zodpovědnost. A tím to přestává být "jenom" hra.
I když původní představa byla jiná...
Ano, vše měla být jen nezávazná hra, ve které přece jen jde jen chvilkový prchavý pocit, o pocit sebevědomého úspěšného vítěze, který se chvíli ohřeje na pidestalu pomíjivé slávy, užije si obdivných pohledů a potlesku... a pak se zase vrátí do šedi všedních dnů. Jen ten pocit mu jako žhavý uhlík zůstane. A snad vyrovnává, nebo přebíjí realitu všedních dnů a nespokojenost s vlastním banálním životem.
Jenomže tenhle pocit je jako droga. Nesnadno se ho zříká. A detox přichází většinou až po pádu na hubu. Až po srážce s realitou a odpovědností... 
Odpovědnost... ta tam přece vůbec neměla být... vždyť to byla jen nezávazná hra, únik do něčeho, co vlastně není, do virtuality...
Odpovědnost samozřejmě nenese virtuální Kristian, ale reálný Lojzíček - ten který ho stvořil. Ten průměrný tuctový úředníček, který se dusí v šedé realitě a potřebuje si jednou za měsíc (protože, aby to bylo častěji,  na to si nenastřádá, na to nemá - a někdy nejen peníze) nezávazně zvednout sebevědomí v umělém (vitruálním) světě Orient baru. Ten je najednou zavalen odpovědností za něco, co mělo být nezávazné, jen jako. Za něco, co se vlastně ani nestalo, co mělo skončit už v zárodku, protože, řečeno slovy (o pětadvacet let mladších) Světáků (které Kristián vyškolil): "není důležité, že se to nestalo, ale že se to mohlo stát!" 

Stále se vracíme k tomu, že muž (nebo přesněji jeho Ego?) potřebuje zažít pocit, že je něčím víc, nežli ve svém běžném reálném (a tuctovém) životě. Prostě, že na to má. Nejen peníze. Pro tenhle pocit, že není jen tuctovým postradatelným úředníčkem, ale jedničkou, alfa samcem, borcem, na kterého všichni čekají, aby je zachránil, machrem, bez kterého to nejde, spasitelem, či ředitelem zeměkoule... atd, atd., pro tenhle pocit je muž ochoten riskovat i obětovat ledacos. Nejen svoje manželství, ale i svůj život.
Proto vám (milé ženy) 9 z 10 vztahových poradců řekne: "Chvalte své muže! Nebudete-li je chválit, je vysoce pravděpodobné, že si pro pochvaly a ocenění svých schopností začnou chodit jinam." Být borcem obvzláště v ženských očích je natolik velká mužská potřeba, že pro její uspokojení jsou někdy schopni udělat takřka cokoli. Jenomže ono je někdy mnohem lehčí být borcem v cizích očích, nežli v očích vlastní ženy. Protože ta vlastní, ta nás má přece skrz naskrz prokouknuté a hned tak něco, co uděláme, ji neoslní. Samozřejmě, že je mnohem snazší oslnit tu cizí tím něčím jedním speciálním, co nám tolik jde, nebo i co jsme se naučili tak báječně předstírat, získat ten pocit z obdivu a ztratit se jak pára nad hrncem. "Zavřete oči, odcházím..." - a ten pocit si beru s sebou. Vždyť jen o ten mi šlo.
A ta výhoda, že je to bez jakékoli budoucí odpovědnosti, bez jakéhokoli hmotného či morálního závazku k dotyčné ženě, ta tu stále je. Je to úplně stejné jak virtuální počítačová hra. Možno zmáčknout Esc, či Delete a vše je pryč. Jakoby se vůbec nic nestalo vypnout počítač a vrátit se to reality. Té fádní, šedé... a dusící - protože s odpovědností.
Proto Zuzana při druhé, vynucené schůzce říká Kristiánovi: "Takhle jsme si hráli včera.", čímž už odmítá přistoupit na jeho další pokus o nezávaznou hru bez odpovědnosti. Tímhle momentem Lojzíček zjišťuje, že mu virtuální hra na Kristiána vstoupila do skutečného života a musí za ni převzít zodpovědnost.
Ženy na nezodpovědné hry mužů mají hodně dobrý čich až by se dalo říci, že univerzální ženská role je učit či vracet muže zpět k odpovědnosti. Proto taky snad z téhle doby pochází to známé klišé, že vdavek chtivá žena chce muže dostat do chomoutu a ten se takovémuto závazku brání. Moudrá žena ale ví, že přinutit muže k dospělé odpovědnosti není jen otázka okroužkování jeho prstu. To ale zcela jistě nejde tak, že nedospělému, nezodpovědnému klukovi vezme jeho hračky (počítač, playstation, motorku, foťák, pistolku, rybářský prut, horolezecké lano a pod.), nebo mu zakáže jeho svět v jehož náhražkových (a tedy virtuálních) dobrodružstvích hledá své ztracené, nebo spíše ještě nezískané sebevědomí a pomíjivou pozornost a obdiv přihlížejících. Jak už vás jistě napadá, moudrá žena dokáže zařídit, aby její muž takováto dobrodružství zažíval pro ni takřka v každém dni a za jejich úspěšná zdolání ho odměňuje patřičným obdivem. To je cena, pro kterou je muž ochoten se přerazit.  
A moudrá žena nechává muže se přerážet. Pro ni. Moudrá žena nechává muže se snažit a rozbíjet si hubu. Pro ni. Moudrá žena nechá muže vyplouvat na moře. Pro ni. A kvůli ní.
Protože jakmile mu to začne ulehčovat, pomáhat mu, neřkuli dělat a řešit věci za něj, stane se jeho služkou, nebo jeho matkou. Služkou opovrhuje a rozkazuje jí, s matkou nespí a poslouchá ji. V ani jednom případě není tou přitažlivou ženou, pro jejíž úsměv mu stojí za to přejít sedmery moře a devatery hory.

Muž potřebuje dobývat. A tak spokojen a s jistotou, že jeho domácnost a děti jsou plně ve spolehlivých rukách jeho právoplatné ženy, vyrazí získávat ostruhy slávy do jiného teritoria. O to spíš, pokud už doma s jeho ženou nefunguje to jiskření, které mu dává pocit výjimečnosti a přitažlivosti, důležitosti a nepostradatelnosti. Jeho žena si přece dost dobře poradí sama, bez něj. Jako už tolikrát.
On může být rytířem a králem na jiných kolbištích, lovit v jiných vodách. Jemně flirtuje s kolegyní v práci, s prodavačkou v obchodě, je galantní k cizím ženám, hraje supermana v různých situacích, které mají začátek a konec časově jasně stanovený. Kochá se obdivným pohledem těchto žen, kterým jeho pozornost dělá dobře. Nabíjí se jejich zářícím úsměvem a uznáním. 
Poblázní hlavu důvěřivým ženám, které pak sní o tom  jak skvělé musí být žít s takovýmto dokonalým mužem pod jednou střechou. Netuší ale, že tento muž je doma úplně jiný.
On včas, než by dotyčná začala mít nějaké zavazující nároky, aférku ukončí. Vždyť on přece své bezpečné domácí zázemí má. Proč slibovat někde něco jiného? U téhleté ženy už zabodoval, tak to zkusí zas na novém kolbišti, oslnit nové ženy...
Tohle je ještě malý chlapeček, který přes obdiv žen potvrzuje sám sebe a své zdánlivě dospělé mužství, kterým si ale není příliš jistý.
Tohle je pouze sobecký sběratel adrenalinových zážitků. Na prvním místě není žena a její potřeba, ale jeho vlastní pocit. A tak si vybírá snadné a rychlé možnosti k dosažení úspěchu. Chce zabodovat, úspěchem si dobít baterky a jít dál. Vždyť všude kolem je tolik pěkných ženských, které mají rády pozornost a drobné projevy náklonnosti...

Všeobecně se za manželskou nevěru považuje dokonaný mimomanželský sex. Tuhle hranici ale Kristian (přesněji  muž tohoto typu) nechce překročit, protože je si plně vědom, že pak už není návratu. Jemu stačí ono "jenom jako", nebo přesněji ono světácké "není důležité, jestli se to stalo, ale že se to mohlo stát".
Krásně tento syndrom líčí i Milan Kundera ve své povídce "Zlaté jablko věčné touhy" (z knihy "Směšné lásky"), kde postava Martina, které vypravěč této povídky vlastně jen sekunduje jak Watson Holmesovi, je typickou figurou s Kristiánovským syndromem. Je to vlastně vzorný manžel své ženy, kvůli které odchází i v tom nejlepším, protože ji slíbil hraní žolíků (odhaduji, že podobnost s Kristiánovým dominem nebude náhodná). Tady je ta Martinova virtuální hra na svůdce ještě umocněna pohledem druhé osoby vypravěče, který tuto hru chce brát vážněji, závazněji a hlavně dotáhnout do konce. Kunderův Kristián Martin ji také hraje tak, aby kdykoli v jejím průběhu mohl zmáčknout delete a veškerou odpovědnost (i hmotné náklady) přehrál na svého přítele, který jej obdivuje i přestože této hře rozumí. Martina (opět přesněji jeho Ego) možná nakonec více více uspokojuje právě obdiv jeho přítele, kterému může předávat své teoretické dovednosti ("registráž, kontaktáž"...), nežli vlastní balení naivních děvčat a žen. Proto tuto hru nikdy není potřeba dotáhnout do konce. Nakonec i vypravěči musí stačit ten "světácký" pocit, "že se to mohlo stát".
Zdůrazněme, že při téhle hře vůbec nejde o sex. Hlavním bonusem je hra samotná a pocit uspokojení (zvednuté sebevědomí - dofouknuté Ego), že "na to ještě mám a kdybych chtěl..."
Dlužno podotknout, že většina hrdinů Kunderových povídek a románů své hry dotahuje až do konce (až k sexu), který má ale pak stejně z nejrůznějších důvodů hořkou příchuť. A důvodem opět není nějaká fyzická potřeba (sexuální uspokojení, neřku-li zvědavá potřeba "jak se na jiné žíněnce..."), ale opět potřeba ryze psychická. Většinou potřeba obdivu, potřeba něco si dokázat, potřeba být někým jiným, někým větším, lepším... a někdy až zoufale hledat smysl života.
Akorát, že těmto Kunderovým "děvkařům" nestačí jen pouhá potencionalita a o to je pak pád tvrdší a konec hořčí... Ne tragický ve smyslu antického dramatu, ale z vnějšího pohledu možná až směšný ve své kýčovitosti. Ale takto rozpoznaný se stává úsměvně a (snad) shovívavě lidským.

Zkušená žena, pokud narazí na Kristiána, ví, jak si s ním poradit. Pobaví se a pokud se ho chce zbavit, zažene ho k odpovědnosti jako Zuzana. Nemusí to být ani tak, že začne tlačit na svatbu, ale stačí, jako ve filmu, když naznačí, že to myslí vážně, že je do něj vážně zamilovaná. To Kristiánovi značně zkomplikuje hru. A současná znalá žena Kristiánův hrací plán rozboří úplně, když naznačí, že je svolná ke všemu, když si zahraje na lehkou - kurvičku. To je jak kdyby rybářovi štika sama skákala na udičku, co na udičku, jak kdyby se mu zakousla rovnou do jisté části jeho těla... ;) Tady Kristián zařazuje zpátečku okamžitě. 
Ale pozor! Kristián nikdy kurvě neřekne, že je kurva. Mnohdy má problém přiznat to i sám sobě a snaží se do poslední chvíle zachovat svou úroveň a vnější "velký" styl hry, ačkoli ho kurva jednoznačně a jasně boří každým tahem. Tahle Kristiánova neschopnost radikálně změnit svůj styl hry tváří tvář kurvě, která vůbec nedodržuje její pravidla, způsobuje, že se o takovouhle ženu, která je lehkých mravů reálně a ne že to na něj jen hraje, aby se ho zbavila, dost ošklivě spálí. Tohle je dobře ukázáno ve filmu Světáci, kde ale naštěstí kurvičky byly natolik hloupé, že si myslely, že musí dodržovat světácká (kristiánovská) pravidla hry. Bůh ochraňuj Kristiána před opravdovou kurvou nebo dokonce zlatokopkou! Protože jeho strategie ústupu je příliš subtilní a sofistikovaná, a tedy v tomto případě naprosto neúčinná, stává se, než se stačí rozkoukat a přeorientovat, její snadnou obětí!

Znovu si připomeňme, že Kristián, i každý ze Světáků, svoji ženu (Mařenku), kterou při svých dobrodružných výpravách nechává v domovském přístavu, bezmezně miluje a hrozně nerad by jí ublížil... ale...
... on se potřebuje někam rozletět *), on se nedokáže držet stále při zemi, sedět v přístavu, když může vyplout na moře...
... jeho potřeba romantiky, dobrodružství, vzrušení, nových emocí potřebuje být krmena...
... potřebuje se intelektuálně blýsknout a vidět obdivné pohledy užaslých posluchaček či divaček (viz Světáci)...
...potřebuje ten pocit, že kdyby chtěl, a trochu zamakal, tak ten ujíždějící vlak snadno dohoní...
...potřebuje zase či ještě alespoň chvíli být žádaný a žádoucí...
... tak nějak víc a tak trochu jinak, nežli u své Mařenky, která na něj doma čeká s dominem a papučkami...
...a to všechno je jen nová a jiná pumpička na jeho Ego, kterou buď Mařenka nemá, či ještě, nebo snad už neumí používat... 
...anebo snad dokonce odmítá používat, protože - a to si přiznejme - tyhle Kristiánovy úniky do virtuální reality bez odpovědnosti, jsou opravdu jen klukovské hry na dobrodružství...
...jenomže, který chlap v sobě nemá toho kluka toužícího po nezávazném dobrodružství ať už na moři, či v Orientu (Orient baru)?
...který chlap je natolik "dospělý a odpovědný"?

Kristian svoji manželku regulérně podvádí (i když v tom není žádný sex - ale "jen" "erotické dusno", které dovede vytvořit parádní). Podvod je v tom, že ona je přesvědčena, že jednou do měsíce je někde v baru se svými kolegy a později šéfem, zatímco on má společnost úplně jinou.
V tomhle je nezodpovědný a prolhaný jak malý usmrkaný podvodníček.
Je to zahrávání si a nebezpečné dotýkání se své vlastní morální hranice... které je ale - jako každá nebezpečná činnost - vzrušující. Činnost, která jedenkrát měsíčně vytrhne z bezpečného pohodlíčka a jízdy na volnoběh či (nanejvýš) půl plynu a přinese dávku adrenalinu potřebnou pro přežití dalších šedých všedních dní.
Zdá se jakoby ten, komu stačí jen potencionalita místo dokonalé realizace (ono "že se to mohlo stát"), byl stále v bezpečí (svých i partnerských) morálních mantinelů. Není. 
Už tímto pokoušením - tedy zakoušením potencionality  je atakuje. Alespoň sám v sobě.
V podstatě cokoli člověk dělá ať už je to dobrý a tvůrčí čin či hřích, nejprve dělá ve svém srdci (duši), nežli ho realizuje v materiální skutečnosti.
Problém je, že leckteré takovéto "činy v srdci" zůstávají nevědomé a zvědomí se až po jejich hmotném realizování. A člověk se pak ptá: "Proč jsem to vlastně udělal? Co mě k tomu vedlo? Proč jsem byl takový blbec?" Ptá se hlavně, když ho doženou následky jeho činu a musí nést reálnou odpovědnost.
Pro takovéto činy je opravdu výhodnější zastavit se (alespoň) na hranici "sice se to reálně nestalo, ale mohlo se to stát". Protože už na této hranici se ten čin zvědomuje. 
A nejpozději zde by měl mačkat tlačítko delete, odpojovat se a odcházet.
Jako se o to pokouší Kristián. Ale neúspěšně. Protože on už tuhle hranici překročil. Ve svém srdci.
A také se s ním i ve filmu chce Mařenka rozvést. Dokonce už si zjedná advokáta (štěk Františka Filipovského). Logicky: byla svým manželem podvedena. On jí lhal.
Riskoval, chtěl si něco dokázat, chtěl něco zažít a tohle dal v sázku.

Čím menší je sebevědomí, tím vyšší bývá potřeba potvrdit si svoji úspěšnost. A pokud jsou u toho tleskající diváci, tím lépe. Vypravujeme se na dlouhé výpravy do vnějšího světa, abychom tam hledali to, co ve skutečnosti leží v našem nitru. Každý z nás má nějakou ideální představu o tom, jaký by chtěl (nebo spíše měl) být. Čím blíže je tato představa realitě, tím šťastnější a spokojenější jsme, a tím je také silnější naše sebevědomí.
A Kristiánova představa o tom, čím by chtěl být a co by chtěl dělat, se s realitou rozcházela převelice.
Nedostatek sebevědomí má v partnerství nejrůznější podoby.  Někdy to může být uzavřenost, ostych či strach, nebo naopak  útočnost, arogance či žárlivost. Může se také projevit jako závislost. Jeden druhému se patologicky přizpůsobuje a ztrácí vlastní osobnost. Mění ji s každým novým partnerem. Nakonec nemá žádné vlastní zájmy nebo přátele, postupně je ztrácí s tím, jak se fixuje na partnera. 
Syndrom Kristián a klasická sexuální nevěra jsou jen další z mnoha podob nedostatku sebevědomí.
Všechno jsou to ale berličky, kterými si postižený podpírá svou pochroumanou sebejistotu.
Takovýto člověk si vysloveně si říká o pochvaly a lichocení. Zpočátku je neumí oplácet, ale když už má principy téhle Masky vychytané, zvládá i květnaté lichotky, které je těžké rozklíčovat jako prázdné. Manipuluje z pozice Agresora. Parazituje na slabých stránkách druhého. Tím si udržuje své "falešné sebevědomí" ("komplex vícecennosti" - nabubřelá pýcha - první ze sedmi smrtelných hříchů), které je ale jen křehkou maskou. 
Nesebevědomý jedinec se nepřijímá takový, jaký je. Tím, kým skutečně je (úředníček Lojzíček) opovrhuje a sní o tom, že by byl někdo úplně jiný (Egoideál), anebo si občas, podle svých sil, možností a prostředí, ve kterém se pohybuje, více či méně drží před tváří masku (personu) siláka, světáka, drsňáka, velkého šéfa či moudrého gurua, co už všechno ví (Kristian), který navenek působí velice suverénně, ale uvnitř je velice nejistý. Svůj Stín (chyby, nedokonalosti a slabosti, sotva překonané, nebo spíše vytěsněné) vidí (projikuje) jen na druhé. Tedy všem vytýká chyby, ale svoje nevidí a když mu je někdo ukáže, se zlou se od něj potáže. 
Láska druhého je pro něj hlavně způsobem sebepotvrzení. Pokud je o něj zájem, pokud je milován, pak jedině tehdy snad má nějakou hodnotu. Vzbuzování zájmu a lásky je jen součást hry, která má jediný cíl - posílení sebevědomí a sebehodnoty.
Jenomže získávání vlastní hodnoty z obdivu a lásky druhých není ten nejšťastnější způsob, protože se neposuzujeme podle svých měřítek, nýbrž podle měřítek která nastavují jiní, která nám nejsou vlastní. Ve všem tak budeme přinejlepším až druzí, protože prvním a vždy lepším bude ten, kdo tato měřítka určuje.
Jenomže takováto vnější měřítka jsou nám předkládána už on nejranějšího dětství. Vždy jsme s někým, kdo je lepší, než my, v něčem porovnáváni,  vždy jsou tu nějaké vzory, které bychom se měli snažit dohonit a hlavně dříve či později je nám naznačeno: "Když nebudeš takový, jaký chci já, nebudu tě mít rád." A tak se usilovně snažíme, často se nám to nedaří, jsme jen ti druzí, pátí, desátí a nezřídka poslední. Vždy je někdo lepší, kdo si zaslouží obdiv a hlavně lásku víc. Jsme čím dál tím závislejší na přijetí druhých podle toho, jak se vejdeme do jejich šablon a ztrácíme svobodu řídit svůj vlastní život...
Je možné se v takovémto případě divit kristiánovskému úniku někam do falešné identity, kde je možné být suverénním režisérem svého života a sklízet za to obdiv? I když jen klamně - virtuálně.
V případě opravdu velké ztráty sebevědomí někteří ztratí úplně schopnost ovládat svou identitu v reálném světě a jejich úniky se nekonají už za  účelem nabytí sebevědomí ale jsou už jen pouhými holými úniky z reality do alkoholové či drogové virtuality a v tom nejkrajnějším případě sáhnou i k suicidálnímu úniku z tohoto světa...
Syndrom Kristian je v podstatě ego-obranný mechanismus proti neuróze (dá-li se tak nazvat malé sebevědomí a úzkostná porucha, že dotyčný nedosáhne na svůj ego-ideál) která je průvodním jevem vnitřní krize středního věku.
Vyskytuje se tam přinejmenším dva ego-obranné mechanismy, jak je popisuje Anna Freudová a další:
Distorze reality: tvorba iluze - upravení skutečnosti do podoby, která je pro jedince více přijatelná.
Únik do fantazie: odmítnutí reality, únik do vymyšleného světa, prožívání nedosažitelného. Může být i v případě častého hraní počítačových her.
Obranné mechanismy jsou účinné, ale ve své podstatě jde o obelhávání sebe sama. Někdy je prolínání fikce s realitou natolik komplikované, že se v něm neorientuje ani její tvůrce sám a nakonec je to právě ten únik do virtuálna, který mu bere původní klid a pohodu. Znamená to tento svět iluzí opustit a ve svém reálném udělat nějakou změnu. Vyřešit problém, před kterým uniká (v případě Kristiána, resp. Lojzíčka symbolizovaný dominem a papučkami, které nakonec spálí Mařenka).

Potřeba člověka zvýšit sebehodnotu a sebevědomí a něčím přehlušit svou nejistotu a pochybnosti o sobě samém - tedy Lojzíčkův problém, který ho nutí vytvářet své virtuální grandiózní alter ego Kristiána, má svůj původ většinou v dětství. Jedná se o nedostatek uznání a o přílišnou kritiku od rodičů a lidí z okolí rodiny a následně i od učitelů a kamarádů. Jako malé dítě mohl prožívat nedostatek plnohodnotného sociálního kontaktu s rodiči i se svými soukmenovci a nedostatek pozitivní zpětné vazby - pochvaly, ocenění, obdivu... A naopak kritiky za neúspěchy a chyby mohlo být přehršel. A tak si tenhle malý odstrkovaný a zraňovaný klouček ve fantazijním světě vytvořil svůj idealizovaný sebeobraz - jakéhosi Supermana s jeho vlastní tváří ale s nadlidským šarmem a schopnostmi, který zvládá všechno bravůrně. Jenomže tenhle vysněný Superman mu už napříště coby nedostižný vzor bude překážet v reálném vidění světa i sebe sama. Aby se mu alespoň trochu přiblížil, stane se jeho život honbou za slávou, obdivem a oceněním, které ale nezíská nikde jinde, než v nějakém falešném fantazijním, či virtuálním světě, anebo jednorázově, pouze jednou za čas v nějaké na vnější efekt zinscenované hře, falešné hře na světáka Kristiána jednou za měsíc ve světle reflektorů a pozlátek Orient baru. Jeho život se nakonec mění ve štvanici, v níž je lovcem i lovenou zvěří současně.
Podobně chlapec vyrůstající v ženském světě (a pod dominantní matkou)  po uvědomění si své jinakosti se snaží orientovat pohlavně správně a bojuje proti ženskému prvku v sobě. Nebo se jej alespoň snaží udržet pod kontrolou. To se navenek v primitivní formě projevuje agresivitou vůči ženám, v sofistikovanější formě snahou získat a udržet si nad nimi moc a převahu, být schopen jimi manipulovat. Každá takto dobytá, zvládnutá a ovládnutá (ev. ponížená) žena, která mu "padá k nohám" či "zobe z ruky", potvrzuje jeho nejistou mužskou identitu. A tak se dostává do neustálého skrytého boje o dominanci s druhým pohlavím.
Pokud toto nechce praktikovat na svém životním partnerovi, chce mít doma "klidné hnízdečko lásky", začne se takto potvrzovat ve své identitě někde mimo, na jiných ženách - přesně v kristiánovském modelu.
Takovýto muž využívá i svou v dětství získanou znalost ženského světa a ženského myšlení k jemnějšímu a "sofistikovanějšímu" přibližování se a vyrovnání se jiným mužům, které v době dospívání a odpoutávání se od rodiny vidí kolem sebe. Tito "druzí" muži slaví úspěchy u žen protipólem ženskosti - svou přirozenou mužností, která ale jemu chybí. Ženy i on na ni mohou snadno nahlížet jako na "primitivní obhroublou živočišnost a přímočarost". Jeho nástroje jsou mnohem jemnější. Díky větší dávce "ženskosti" získané v dětství a časem propracovaným verbálním schopnostem ("vemlouvavosti") dokáže do ženské duše proniknout hlouběji a jemněji, nežli jeho konkurenti "chlapáci", pro které je často žena jen pouhým tělem - sexuálním objektem. Pro ně je cílem je dokonaný koitus, po kterém už nevědí, co by měli chtít dál a další udržování vztahu je vlastně nuda. Ve filmu je tenhle typ brilantně vykreslen v postavě Freda (Raul Schránil). Když citlivá žena pochopí, že opravdu od tohoto typu přímočarého muže nemůže očekávat víc, zákonitě u ní musí bodovat typ Kristián, jehož cíl je přeci jen někde jinde.
Jak už jsme si řekli: proniknout do její duše, aby mu "zobala z ruky" a tady někde to stačí. Protože opravdu pro mužské sebepotvrzení není důležité zda se to (myšleno dokonaný koitus) stalo nebo nestalo, ale že se to mohlo stát. V té nejhlubší podstatě je Fredův i Kristiánův (a vlastně všeobecně mužský) cíl stejný: Potvrdit si svou mužskou identitu, sebevědomí a schopnosti tím, že mu žena podlehne a udělá, co chce on. Pro typ Freda je to že dostane její tělo do své postele; Kristianovi stačí, že ona s důvěrou zavře na jeho pokyn oči - a tedy se mu také odevzdá.

V onom "zavřete, oči odcházím" je naznačen konec vztahu s mužem kristiánovského typu. On se vytrácí jako pára nad hrncem, bez vysvětlení, bez možnosti dalšího kontaktování, prostě totálně zpřetrhá všechny vazby.
Dotyčná žena většinou nechápe, jak moc za to může ona, do jaké míry se jí to týká - jakože se jí to většinou netýká. Ona je jen statistkou, nebo nejvýš "přihrávačkou". Když svou roli splní, končí. Problém je jen na straně dotyčného muže, který ho prostě a jednoduše vyřeší  radikálním utnutím - jak když Alexandr Makedonský přeťal Gordický uzel... nebo spíše, jako když se Stěnka Razin suše zbavil své kněžny, tím, že ji hodil přes palubu do Volhy... jen proto, že se pár jeho kozáků ušklíblo, nebo remcalo...
Muž tohoto typu si chce při takovéto "hře" vždy nechat možnost úniku, vycouvání, otevřená zadní vrátka, kterými se může nenávratně vytratit. A v ideálním případě možnost zmáčknout klávesu "delete" a svou alternativní identitu, svého "Avatara" bez následků, závazků a jakékoli zodpovědnosti vymazat.
Ano, to je únik z reality plné odpovědnosti a následků do nezodpovědného virtuálního světa nezávazného flirtu, kde naskakuje počítadlo bodů za to "že se to mohlo stát" a tím i hráčovo sebevědomí.
Jenomže každé takovéto náhražkové "sebeuspokojovátko" je vlastně náhražková droga a jako taková vytváří závislost.
Dokud zatraceně nezkomplikuje život, aby ho nakonec, jako každá závislost, bolavě ochudila.
Se sebou, v reálném světě, v reálné práci a v reálném vztahu spokojený člověk nemá potřebu někam unikat a pomocí čehosi náhražkového a virtuálního, co je "jenom jako" si "pumpovat Ego". Ale když v jedné, nebo dokonce více oblastech něco chybí (v případě Lojzíčka jak v práci, tak ve vztahu), pak to začne hledat někde jinde, mimo realitu, falešně, podloudně... víceméně krást... 
Protože ten skutečný Zdroj sebedůvěry, radosti, smysluplnosti a lásky mu chybí. Neumí si ho vytvořit, najít...
Tím Zdrojem je reálný Život.

 

 

80c5c22-183794-nat3-658x900-fit.jpg

 

 

*) Aloisovo filmové vysvětlení (kolegovi) proč stvořil Kristiana:
Josef: "Já ti říkal, nehraj si s tím Kristianem! Proč to vlastně děláš?"
Alois: "Proč? To ty nemůžeš pochopit a  přece je to prosté a jasné. Nemohu žít tímhle jednotvárným životem, zalknul bych se. Nemohu denně vyprávět jedno a totéž o Cairu a přitom dřepět za okýnkem č. 6.
Člověče, ty jsi tak spokojený, že ti to až závidím. Ale já vykládám o nádherných cestách a přitom se nedostanu ani za Prahu. Proto jdu jednou měsíčně do Orient baru, abych měl jiný Orient, než tady ty zaprášené prospekty. Proto dřu, dělám přesčasy, abych nastřádal nějakou korunu, kterou uložím na konto Kristian a jednou měsíčně ji vyhodím do vzduchu jako balónek.
Josefe, ty mě přece rozumíš, potřebuji jednou za čas večer, který by patřil jenom mně. Potřebuji se ujistit, že jsem ještě neprohrál život. Povečeřet v místnosti, kde jsou bílé ubrusy, světla, hudba a číšníci ve fraku."
Josef: "Takoví lidi, jako ty, by se neměli ženit."
Alois: "To tedy ne, Josefe. Toužil jsem po manželství a Marii mám rád. Jenže my dva si vůbec nerozumíme. Jeden z nás by se chtěl rozletět někam vysoko a ten druhý ho táhne k zemi. Každý den říkám: Mařenko, pojďme někam do biografu, nebo do divadla, nebo aspoň do kavárny, někam, kde jsou lidi. A ona vždycky řekne: Ne. Lojzíčku, musíme šetřit, doma je to hezčí. Jen si hezky vezmi papučky a zahrajeme si spolu domino.
Člověče, zkus ho hrát deset let každý večer a nebudeš nic tak nenávidět jako domino!
Proto jsem si vymyslel svého Kristiana, který má občas právo mluvit bláznivé věty, které Alois Novák nesmí nikdy vyslovit, protože by mu je nikdo nevěřil."

 

 


Jen pro ten dnešní den (píseň z filmu Kristian)

Nesmíš oči klopit,
že jsem jednou klopýt´,
musíš odpustit
můj hloupý hřích.
Dej mi, prosím, raděj,
sebemenší naděj,
že smím smutek slíbat
ze rtů tvých.

Jen pro ten dnešní den
stojí za to žít,
jen klid svůj tichý mít,
víc po ničem netoužit.
Jen pro ten dnešní den,
snad pro úsměv váš
se život změní v sen ten den,
kdy štěstí potkáváš.

Nesmíš se ptát, co bylo včera,
bude zítra zas, 
jen dnešek uchopit a pochopit,
že nejkrásnější den je dnešní den.

Jen pro ten dnešní den
stojí za to žít,
jen klid svůj tichý mít a
víc po ničem netoužit.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář