Vazba
Jistá vazba:
bezpečná
65% populace *)
jejich potřeby byly jasně a pravidelně naplňovány
zvládají život i bez partnera, sebehodnota se nemění,
jasné hranice
spolehliví
dávají najevo své city
důvěřují sobě i ostatním
Nejistá vazba:
úzkostná (úzkost z opuštění), zmatená, ambivalentní; toužící, závislá
14% populace (častěji ženy)
jejich potřeby nebyly naplňovány pravidelně, spíše náhodně a hlavně nepředvídatelně, nemohli se na rodiče spolehnout
rodiče svou roli nezvládali, plnili spíše nárazově.
byly chvíle kdy intimní blízkost byla veliká, ale také okamžiky, kdy se ztrácela, nebo nebyla vůbec
Čím více se dítě matky dožadovalo, tím více ho unavená matka odmítala, ale dítě ví, že mu vyjadřování potřeb někdy fungovalo a tak přitvrdilo
Naučí se přehánět emoce.
Nebo je naopak potlačovat, aby se zavděčilo a stalo "zlatým dítětem": dělalo vše proto, aby si získalo lásku rodičů, popře naprosto samo sebe, neúspěch se nepřipouští, je potřeba být perfektní, podle požadavků těch druhých - pak bude vše v pořádku
Dítě je separační úzkostí natolik zaplaveno, že není schopno interakce s okolím (nezajímají je hračky - chce pouze maminku).
Takto reaguje dítě na nevyzpytatelného rodiče, aby si udrželo jeho stálou pozornost. Aby si udrželo jeho pozornost, musí zesilovat své projevy nepohody (pláč, křik...) až k nesnesitelnosti. Na takovéto projevy reagují rodiče pokaždé jinak - podle své momentální nálady. Jsou stejně citliví (až přecitlivělí) k projevům nepohody - podobně jako jejich děti.
Ve vztahu k dětem volí přemrštěné - hyperaktivační strategie.
(Podobně jako opomíjející - vyhýbaví rodiče volí deaktivační strategie)
vztah je zdrojem stresu (musím to udělat dobře, abych se zavděčila a nepřišla o něj)
nedůvěřují, pochybují, žárlí
úzkostně lpí na vztahové osobě
závislý(á) na tom, jak je přijímán(a)
má pocit, že miluje víc, než partner jí
potřebují důkazy lásky, proto považují často své partnery za bezcitné
bez lásky druhého si připadají bezcenní
partner na nevědomé úrovni slouží jako náhradní rodič
role oběti, nízké sebevědomí
nejistá(ý) sám(a) sebou, náhradní jistotu poskytuje autorita partnera
obranný mechanismus: úzkostná snaha být partnerovi nablízku, úsluhy, perfekcionalismus (musím být ještě lepší)...
sám sebe ponižuje, ostatním "leze do zadku"
manipulace: hraje na soucit, dělá hysterické scény
vyhýbavá, odtažitá
21% populace (častěji muži)
Byly plněny jen některé jejich potřeby, zbytek zanedbáván. Typicky: dobře materiálně živené dítě, citově chladných, odtažitých, racionálních, jinde zaneprázdněných rodičů, kteří které citově strádalo a muselo být "předčasně rozumné a dospělé" - tedy "nedomazlené".
Typicky to bývají děti z dětských domovů či pěstounské péče, které se nemohly fixovat na jednu vztahovou osobu.
Dítě už jako malé dostalo informaci, že nemá cenu, aby dávalo najevo své emoce a potřeby, protože to nefunguje, tak se svým emocím prostě vyhýbá.
Dítě zkoumá pouze předměty, vyhýbá se interakci se vztahovou osobou, je "rezervované".
Je to reakce na intruzívní (neodbytný, vtíravý, často se opakující až obsesívní), přehnaně kontrolující a přehnaně podněcující výchovný styl.
Dítě je naučené potlačovat vyjadřování emocí spojených se separací (úzkost, strach, panika, lítost, smutek, zlost...), což neznamená, že by je necítilo.
Iniciativu pouze přijímá - samo ji nevyvíjí.
Naučilo se vystačit si samo, žít bez vlastních potřeb. Zvláště těch vazebních.
Takovéto děti v dospělosti rodiče a vztah s nimi často popisují dobře; ale pro idealizovaný popis nemají žádné kontkrétní příklady situací ze vzpomínek.
Dítě nepláče - protože přece i rodič byl silná osobnost.
Tvrdí, že odmítání a zanedbávání rodiči byla pro ně sice tvrdá, ale dobrá škola života, která je naučila soběstačnosti a pomohla jim zesílit.
Absence afektů jak u dětí, tak u rodičů je pouze zdánlivá. Pouze je neprojevují navenek, ale přesto je prožívají - uvnitř - a o to hůř.
nezávislý, nechce se na nikoho vázat,
rozhodl se nepotřebovat nikoho, nepotřebovat city
vyhýbá se sociálním situacím, samotář
neempatičnost, malé či žádné svědomí, necitlivost (potlačené city - zůstává jen agrese, jako náhražka všech) až psychopatie (Koukolíkovy "deprivanti")
znevažuje city, kterým nerozumí, které sám nemá, nebo je potlačuje
vztahy jsou pro něj výhodnou účelovou funkční symbiózou,
pokud ne, končí je (protože)
strategie přežití je vyloučit (vytěsnit) ze svého života (okolí) vše, co by jej(ji) mohlo zranit
a tak nikde v ničem nadlouho nezakotví, s nikým nevydrží
zdánlivě samostatný,
problém s intimitou (nepustí si nikoho k tělu), až fobie (ve vztahu se "dusí")
přesto podvědomě stále hledá sebepotvrzení ("dofouknutí" Ega) zvenčí, tím, že i přes jeho chlad a tvrdost má o něj(ní) někdo zájem,
potřebuje také "důkazy" lásky, to, že pro něj partner něco udělá (ať už je to souhlas až poslušnost, služby, či sex)
intimní sblížení je vlastně jen sex a i ten mnohdy odosobněný
obranný mechanismus: odtažení a stažení do sebe
manipuluje: je agresivní, provokativní, nechá se prosit
neschopen vázat se na jednu partnerku, má jich více, aby alespoň jedna měla pro něj tu správnou pomoc a čas v pravou chvíli, kdy on potřebuje; když by měl mít k jedné příliš odpovědnosti (při společném životě a hlavně při společných dětech), odchází k jiné, která nabízí více radosti a méně starostí
Tito lidé, jako by přesunují svou zranitelnost a své potřeby na druhé, které pak vnímají jako slabé, otravné a nežádoucí. Sebeúcta je doháněna znevažováním těch, na které by se mohli spolehnout a mít je rádi.
Aby si pak jako rodiče zachovali své vzorce vnímání, reagování, chování a sebepojetí (síla a soběstačnost) museli odvracet pozornost od citových vazebních projevů svých dětí a udržet si od nich odstup.
Citový odstup (až citová plochost) je pak tedy oba považují za (rodiče i dítěte) projev síly, soběstačnosti a nezávislosti.
Vlastní emoce projikují do druhých. A od těch, kteří "nezvládají držet své emoce na uzdě a jsou hysteričtí" je potřeba se držet dál, nebo je potřeba "umravnit" (jako vlastní děti).
Takovíto rodiče potlačí v dětech potřeby emočních a fyzických kontaktů a vůbec schopnost vyjadřovat emoce.
Jenomže potřebu útěchy a kontaktu s druhým nelze odstranit, pouze potlačit a bránit se jí.
Vzniká narcistický model: "Já jsem ten dobrý a silný, který (vše) zvládá, který je OK, zatímco ostatní jsou nedůvěryhodní, neschopní, labilní a emotivní", který se snaží překrýt a vytěsnit opačný model: "Já jsem bezmocný, neschopný a nezvládnu to a když budu potřebovat pomoct, tak mě ostatní odmítnou, vysmějí se mi a poníží mě a ještě mě za mou nešikovnost potrestají - tak, jak to znám z dětství." První model je tak kompenzací a obranou proti druhému.
Sebeúcta je pak udržována znevažováním těch druhých: "Já si stačím sám, jsem schopnější a je přece na nic nepotřebuju!"
úzkostně-vyhýbavá (dezorganizovaná, ambivalentní)
Děti traumatizovaných rodičů (s rozštěpenou osobností). Nejde ani tak o prožitou traumatickou zkušenost, ale o to, že tato zkušenost nebyla správně pochopena a zpracována.
Tento rodič se mnohdy chová způsobem, ve kterém se dítě neorientuje, či jej přímo děsí. Dítě získává dojem, že za to, jak se k němu rodič (dospělý - vztahová osoba) chová, může ono.
V pozdějším věku jakoby tyto děti vůči svým rodičům přebíraly ovládající a trestající roli svých rodičů (jako neumělý pokus řešit problém svého rodiče, či alespoň jejich integraci a "čitelnost").
Dezorganizaci nevyvolávají pouze nezvladatelné a strach nahánějící afektované reakce rodičů a špatné zacházení. Může to být i strach rodičů, který způsobuje jejich fyzické stažení a izolaci od dětí. Vinu za to si dítě přičítá sobě.
Takovéto ohrožení či stažení ze strany rodičovské postavy, na níž je životně závislé, dítě není schopno integrovat.
Takové dítě se pak cítí neustále ohroženo jak světem mimo sebe, tak strachem, že nezvládne vlastní emoce.
extrémní kombinace obojího
hrubě zanedbávané či zneužívané dítě
vztahová osoba (rodič) je na stejné úrovni s cizím člověkem
strach z intimity, ze vztahů
nedůvěra
spoléhá pouze sám na sebe
raději sám(a)
narušená struktura mozku (deprivant)
Úzkostné a vyhýbavé typy se navzájem najdou a ve vztahu se doplňují.
Jedině úzkostná, která je zvyklá na odmítání a nedosycení svých potřeb, má tu trpělivost vytahovat vyhýbavého z jeho ulity.
Úzkostné(mu) se proto zdá, že jeho vyhýbavý partner má něco velmi cenného, co on(a) sám nemá: Stabilitu, schopnost lehce se přehoupnout přes černé jámy zoufalství, do kterých on sám tolik padá.
Vyhýbavý ale po čase vidí, že mu chybí to až dětské nadšení, chuť a prožívání života, vztahů a intimity, jaké má úzkostný.
Mohou si dokonce na čas nebo podle situace své role vyměňovat. Z odtažitého se stává úzkostný a z úzkostné odtažitá... a naopak.
Protože ani naši rodiče nebyli typově vyhranění. I odtažitý přísný chladný pedantický rodič v nějakých nevyzpytatelných situacích mohl dávat najevo své vřelé city a s tím jdoucí nedůslednost a vyjadřoval nečekaný a hlavně nechtěný zájem; stejně tak nezvládající ambivalentní rodič, často citově vřelý, mohl mít "své dny", kdy se snažil být (někdy až komicky), přísný, zásadový, tvrdý a chladný, nebo naopak jen prostě nepřítomný...
Lidé s nejistou vazbou se rádi váží k nějaké návykové látce (nikotin, alkohol, droga) ale i návykové činnosti (gamblerství, virtuální světy, fantazie, kompluzívní činnosti, ideologie, víra, sekta...), která je pak náhradou reálného vztahu s partnerem, až únikem či ochranou před ostatními lidmi a intimitou s nimi.
Jsme přitahováni k takovým typům partnerů, kteří podpoří přesvědčení, která máme sami o sobě.
Co nám chybí, hledáme u druhé(ho).
*) Tato procenta zastoupení jednotlivých typů lidí v populace by se dala chápat i tak, že podobná procenta typů vazeb (opět v průměru) máme každý z nás v sobě, že nejsme zcela vyhraněni k jednomu typu, protože ani naši rodiče se k nám nechovali stále stejně.