Když se spojí vlčáci s vlky
Jednou jsem k jedné diskuzi napsal toto (a myslel jsem si, že bůhvíjak origiální a velké) moudro:
Jednotná fronta parchantů v nejvyšších patrech je vždycky cesta do pekel. Když se spojí vlci s vlčáky, kteří mají hlídat stádo, ovcím to rozhodně neprospěje.
(dokonce i hezké podobenství, že?)
Avšak opět se mi potvrdilo, že nihil novi sub sole...
U jednoho našeho žijícího klasika (jmenuje se Jiří Žáček - kdo nezná, nechť si doplní vzdělání) jsem našel tuto už pár let starou bajku:
Vychrtlý vlk samotář, poslední v kraji si z velkého stáda ovcí vybral jednu malou nanicovatou. Dobře živený silný ovčácký pes jej s mohutným štěkáním pronásledoval přes celou pastvinu až na okraj lesa. Vlkovi bylo jasné, že souboj s ním nemůže vyhrát. U prvních lesních stromů to vlk vzdal, pustil zadávenou ovci a zoufale se postavil psovi. "Co chceš?!?" zavrčel. "Popřát ti dobrou chuť." štěkl pes a přátelsky zavrtěl ohonem. "Nejež se, snad si nemyslíš, že tě chci zabít? To jsem přece mohl udělat už dávno!" "Tak proč jsi to neudělal?" "Protože nejsem hlupák. Kdybych zabil posledního vlka v okolí, můj pán by mě vyhnal a dopadl bych jako ty - musel bych se živit sám. Kde nejsou vlci, není zapotřebí ani hlídacích psů. Tak daleko to nesmí dojít a proto ti občas musím přihrát nějakou tu ovečku. To víš, na pastvině musím odvést svou práci, ale tady v lese nás už nikdo nevidí. Takže: nech si chutnat a opatruj se dobře, bratránku!" Když pes odběhl, vlk se pustil do své chudé večeře a bručel si přitom: "K otázce je chvíle vhodná - kdo z nás dvou je vlastně škodná?"