Mýtus
Mýtus znamenal původně vyprávění, pověst ze starých časů (mýty o bozích a hrdinech), později podobenství nebo obraz souvislostí světa či života. Jsou to příběhy, které vysvětlují, proč něco je, jak to funguje, dávají informace o světě, přírodě a člověku. Např. na otázky, proč existuje kosmos, svět, člověk, dávají odpovědi první mýty o stvoření. Mýtus popisuje, jak se věci udály a sděluje nám jako samozřejmě přijatou pravdu výsledek dávných událostí. .
Během času však začaly ve společnosti narůstat v důsledku sociálních a technologických změn problémy a rozpory, o nichž mýtus nehovořil, a naopak mnohé „samozřejmosti“ mýtu zastaraly nebo se začaly zdát podivné. Člověk byl donucen pochybovat o všem daném a vyrovnávat se s nejistotou.
Rozdíl a posléze i rozpor mezi mýtem a samostatným zkoumáním dosáhl nejvyššího stupně ve starém Řecku. Řecké filozofy nezajímal popis událostí, ale to, co je za nimi ukryto – hledali „pravou skutečnost“. Tedy zobecnění a zabstraktnění toho, o čem mýtus vyprávěl v alegorii (- podobenství) a epickou formou.
Pravda mýtu je nám sdělována vyprávěním, ve vyprávění se přímo ukazuje a každý ji může přijmout a pochopit již tím, že uvěří mýtu.
Pod postavami a ději mýtů není možno hledat jen alegorické vyjádření přírodních jevů, které v současnosti popisují přírodní vědy, hlavně astronomie a fyzika, ale hlavně společenské a psychologické vlastnosti a jevy.
Už staří Řekové poznali, že povaha věcí – zákon a důvod se skrývá pod povrchem plným nahodilých a chaotických jevů. Člověk ji odkrývá pomocí rozumového zkoumání a vyjadřuje v podobě filozofických termínů a pojmů, které ji co nejlépe vystihují. Filozofická pravda je pak vlastně odkrytostí toho, co bylo původně našemu poznání zakryto. Pravdu však nedovede odkrývat každý a ani po svém odkrytí nepromlouvá pravda ke každému srozumitelně, ale pouze k tomu, kdo je naladěn ji vnímat a kdo v ní dokáže pravdu rozpoznat. Na pravdu je třeba být připraven - znalostmi, učením, vnitřní harmonií, sebezdokonalováním. Kdo chce poznat pravdu, musí nejprve poznat sám sebe.
A možná právě proto lidé přijímají mýty snáze, než očištěnou a zobecněnou filozofickou pravdu. Mýty jim poskytují útěchu a naději, abstraktní pojmy jsou jim podány v konkrétní podobě známých obrazů.
Mytologicky vnímající člověk totiž mýtus přijímá a považuje za samu pravdu, která se mu vyprávěním sděluje, aniž by se snažil vydobýt z něj jádro obecné filosofické pravdy.
Pravda mýtu se opírá o důvěru, které je cizí jakékoli prověřování, tj. víru. Je to prostě tak, jak je řečeno. Proč nad tím více přemýšlet.
Dnešní doba je uchvátaná – hektická a velké přemýšlení zabírá drahocenný čas. Proto zřejmě vše přijímáme cestou „nejmenšího odporu“ a tím mýty jsou.
Vyjdeme-li z psychoanalytické teze, že chování a jednání člověka určují jeho pudy a biologické potřeby, které jsou teprve sekundárně korigovány vědomou myslí a rozumem, nebude těžké vysvětlení větší úspěšnosti mytického či alegorického obrazu světa před filosofickým či čistě racionálním výkladem.
I moderní civilizovaný člověk se při svém rozhodování řídí svou vědomou myslí pouze zdánlivě. Většina jeho činů je motivována jeho podvědomím, jeho biologickou pudovou podstatou, či naopak tím, co psychoanalytici nazývají „Superego“, tj souhrnem převzatých norem (většinou morálních) a zásad vytvářených po dlouhá staletí společností. To, že veškeré jednání člověka vypadá jako vědomá svobodná vůle je způsobeno až sekundární „racionalizací“, tj. „logickým“, či dokonce někdy jen čistě verbálním odůvodněním našich rozhodnutí, která jsou většinou v naší podvědomé části osobnosti dávno hotová, ještě před tím, nežli se s nimi srovná a zdůvodní je náš rozum - naše vědomé Já. Samozřejmě se je někdy s větším někdy s menším úspěchem snaží korigovat.
Vědomím potlačené potřeby pudové složky naší osobnosti (ony Dostojevského běsi v nás) nezanikají a nevzdávají se, ale dřímají v podvědomí, aby se při vhodné příležitosti v jinak modifikované podobě objevily znovu. Vědomí je leckdy ani nerozezná jako původní a nějakou novou myšlenkovou konstrukcí – racionalizací je obhájí a prosadí proti nadvědomí – Superegu; tedy tak, aby byl uklidněn vnitřní etický konflikt.
A právě tyto nevědomé vnitřní proudy a pohnutky, jejich konflikt s etickými normami nadvědomí jsou alegoricky vyjádřeny v mýtech, bájích a pohádkách.
Na příkladu pohádek pro děti krásně vidíme rozdíl v úspěšnosti mezi alegorickým (obrazným) popisem života se všemi rozpory dobra a zla, se všemi vnějšími boji jejich hrdinů, které jsou vlastně obrazným vyjádřením jejich vnitřních bojů a popisem čistě racionálním - psychologickým či filosofickým. Ten druhý by děti v žádném případě neoslovil, ba dokonce pro některé případy by byl nepoužitelný či dokonce nemožný. Sdělovat dětem jen holé abstraktní etické zásady, nepochodili bychom. Ze všech pohádek si děti odnesou to, že dobro zvítězí nad všemi protivenstvími zla a hlavně to, že zlo může být i v nás, že stačí trochu zaškobrtnout a už se vezeme (do pekla). Množství jakéhokoli etického mentorování neudělá tolik práce na vybudování mravních zásad jedince, jako jedno dobře postavené alegorické a symbolické podobenství v pohádce.
Ale ani dospělý svět by se neobešel bez obrazných mytologických opisů. Mnohé se dokonce dostaly i do naší běžné mluvy. Jen vzpomeňme „Achilovu patu“ „Danajský dárek“ (v podobě Trojského koně), Damoklův meč, Sisyfovu práci, Ariadninu červenou nit, Ikarův pád atd. Tyto obraty jednoduše a zcela jasně vyjadřují něco, co bychom suchopárnou racionální mluvou dlouho vysvětlovali.
Mytologické obrazy používají pro jasné, jednoduché, ale přesto “šťavnaté“ vyjádření i psychologové a filosofové. Freud si pro jasné vyjádření svých teorií s úspěchem vypůjčil s řecké mytologie Oidipa, Jung v mytologických postavách viděl přímo vyjádření jednotlivých lidských archetypů a Nietzsche pro jasné rozlišení životních přístupů použil Apollóna a Dionýsa.
Velká spousta pohádek, bájí, mýtů i klasických dramat je postavena na schématu morálního poklesu hlavního hrdiny, který dává přednost svým okamžitým iracionálním zájmům, před zájmy druhého či společnosti. Po přechodném obohacení a získání nějakých výhod, následuje pád a problémy, hlavní hrdina se obrací, hledá v sobě zbytky toho dobrého a svůj poklesek odčiňuje sám, s něčí pomocí, nebo je vysloveně zachraňován (pohádky – např: Sůl nad zlato, Čert a Káča, Budulínek a mnohé další, mýty: řecký Hérakles, Oidipus, Odysseus, biblický Petr, Pavel atd…)
Dalším častým schématem objevujícím se v pohádkách a bájích je vzpoura proti rodičům a zaujetí jejich místa, tj. vlastně problém dospívání. Tuto problematiku Freud přímo pojmenoval po Oidipovské báji, ale objevuje se i v mnoha další mýtech (např: zrození řeckých bohů: Uranus – Kronos – Zeus) a pohádkách. Tento životní proces, který se týká vlastně každého z nás, nemohl být lépe popsán, nežli právě symbolickou řečí mýtů a pohádek. Z tohoto důvodu je mytický, alegorický či pohádkový obraz světa, hlavně vztahů v něm, vždy úspěšnější a přitažlivější, nežli ryze vědecký psychologický či filozofický popis.
Freud dokonce v mýtech vystopoval univerzální báji o zrození hrdiny:
1. dítě vznešených rodičů (buď prvorozené, nebo naopak poslední)
2. jeho početí je spojeno s něčím zvláštním
3. ještě před narozením věštby o jeho moci
4. vládce (někdy přímo jeho otec – zde tedy archetyp Otce) v něm vidí potenciální nebezpečí a tedy jej chce usmrtit
5. dítě je po narození odloženo, v nějaké schránce puštěno po vodě, či necháno v lese –tj. je dáno do opatrování vyšší moci – živlům (bohům)
6. je zachráněno a vychováno zvířaty nebo prostými lidmi
7. když dospěje, najde opět cestu ke svým původním vysoce postaveným rodičům, pomstí se na vládci – otci, převezme po něm moc a dosáhne slávy
Příklady: Sněhurka, Plaváček, Kronos, Zeus, Herakles, Romulus a Remus, Mojžíš, Ježíš atd..)
Freud vysvětluje skříňku jako symbol dělohy, zachránění a octnutí se v mnohem nehostinějším světě, nežli byl ten původní, jako porod. Ambivalentní konkurenční vztah vůči otci je jasný. Obě rodiny odpovídají vývoji dětského chápání rodiny vlastní. První dětská léta jsou silně ovlivněna velikým přeceňováním otce, čemuž odpovídá pohádkový či mytický král (1. otec), později, pod vlivem postupujícího poznání se dostavuje zklamání – tedy poznání nedokonalosti rodičů, kritický postoj k nim, což odpovídá chudé prosté rodině (2. otec). Dítě však stále vidí moc otce (eventuelně obou rodičů) a chce je v jejich úloze nahradit, stává se jejich rivalem – závěrečná část, návrat do královského sídla, event. vybudování nového a získání moci – nahrazení otce (vladaře).
I tento mechanismus by bylo velice těžké popisovat racionální řečí vědy. Dokonce by se snad dala zobecnit posloupnost:
mechanismy reálného života – jejich alegorický obraz v pohádkách a mýtech – jejich racionální vysvětlení řečí psychologie či filosofie.
Alegorické mýtické zobrazení univerzálního příběhu je vlastně nejprve uchopeno lidským podvědomím a předvědomím a teprve až rozborem takto vzniklého pohádkového či mytického příběhu se dobereme k rozumovému uchopení a vysvětlení tohoto příběhu.
Proto další z psychoanalytiků C.G. Jung mluvil o kolektivním podvědomí, které vlastně dává vzniknout univerzálním mytickým archetypům vyjadřující jednotlivé lidské naturely a stále se ve všech kulturách i dějinách opakující modelové příběhy lidského dospívání a rodinných a sociálních interakcí.
Všem lidem je vrozena schopnost vytvářet v podvědomí určité, tyto archetypy - symboly. Projevují se nejenom ve snech, ale i v pohádkách a bájích. Každý vypravěč v této lidové slovesnosti symbol, který mu vyhovuje, zdůrazní, přidá k němu své detaily, naopak ten, který neodpovídá, potlačí. Takto podáním (nemusí to být jen ústní, může to být i vzájemné opisování a volné podání a převyprávění) z jedince na jedince, vzniká archetypální obraz, který je vlastně vyjádřením podvědomí celého společenství. Báje či mýtus může mít původně historické reálné jádro, které však postupným přidáváním, vypouštěním a úpravami téměř zaniklo. Ale ani na mnohých mýtech nebývá to podstatné. Mnohem důležitější je právě to symbolické vyjádření společenského, kolektivního naturelu – podvědomí.
Podle Junga dokonce nelze obsah archetypu zjistit pomocí vědecké analýzy, nýbrž může být vyjádřen právě a jen pomocí mytické alegorie. Lidské podvědomí je tedy jedno z míst, kde vítězí poezie nad vědou.
Mýty dávaly i zpětně životu jednotlivce i životu společnosti řád, ještě dávno před vznikem konkrétních etických pravidel a zákonných norem. I zde tedy funguje teze, že vývoj společnosti odpovídá vývoji jedince a naopak. Analogie celé společnosti s malým dítětem, které složité životní, etické a společenské pravdy je schopno přijmout pouze v alegorické formě pohádek, bájí a mýtů a postupně dospívá k racionálnějšímu a abstraktnějšímu vyjádření, je dostatečně zřejmá.
A proč ještě dnes mytický pohled na svět (např. ve formě podobenství, které má v sobě každé náboženství) je stále tolik oslovující? Průměrný vzorek populace není nikdy tak vyspělý, lapidárně řečeno, ve svém myšlení není tak daleko, jako současné celospolečenské vědění, které posunují dopředu ty největší mozky – elita společnosti.
Mýty také nejsou jen podvědomým alegorickým vysvětlením fyzikálních, psychologických a společenských jevů, ale bezprostředně na ně navazuje i systém obřadů. Obřady a rituály od pradávna uspořádávají a rytmizují život jedince i celé společnosti. Bytostně jsou spjaty s přírodními rytmy (střídání ročních období, slunovraty, měsíční fáze atd..) ale i s vývojem a životními rytmy člověka (zrození, dospívání, založení rodiny, úmrtí). Rytmizace života je potřebná pro každého člověka a to je něco, co racionální – vědecký pohled na svět s sebou vůbec nepřináší.
Toto strukturování času osobními a společenskými obřady vyplývající z mýtů funguje i druhým směrem. Mnohé mýty se vyvinuly z obřadů, vzniknuvších jen na základě různých přírodních period. Pro příklad nemusíme chodit daleko – křesťanské Vánoce jsou v podstatě svátek opředený novým mýtem o zrození Spasitele naroubovaný na dávné pohanské slavení zimního Slunovratu (to samé i Velikonoce – jarní Vzkříšení – po prvním jarním úplňku).
Mýtus má tedy důležitou osobní i celospolečenskou roli. Formou pochopitelnou pro každého člověka zdůvodňuje uspořádání vnější přírody, časové struktury, osobního růstu i společenských vztahů. Dodává prestiž jednotlivým zvyklostem, tradičním obřadům a rituálům a učí pravidla morálního chování, tolik nutného pro život jedince ve společenství ostatních.
Racionální vědecké poznání postupně odbouralo vysvětlení světa pomocí symbolických podobenství obsažených v mýtech. Vysvětlení přírodních jevů takovýmto způsobem je bezesporu správné. To, že vysvětlení některých psychologických a sociálních jevů pomocí alegorického symbolu je pro některé skupiny lidí (děti, věřící atd.) přijatelnější a přístupnější, jsme si už také řekli. Ale nahrazování symbolického mytického obrazu světa obrazem ryze racionálním vědeckým s sebou nese ještě jedno negativum – a tím je odbourávání obřadů a rituálů a tím i strukturace času a života.
Z přísně vědeckého racionálního pohledu nemáme vlastně důvod slavit jakékoli svátky v roce, neexistují žádné mezníky v plynulém toku života. Všechny svátky i životní přelomy jsou vlastně podloženy mýty. Již jednou uváděné Vánoce jsou podloženy křesťanským mýtem o zrození Spasitele. Tento když eliminujeme, zůstanou z Vánoc jen dny volna, konzumu a laciného pozlátka. Kdo je dnes bude slavit jako Slunovrat?
Moderní (zvláště městský) člověk, pokud nepracuje vysloveně v zemědělství si sotva všímá střídání ročních dob – jeho život roční období ovlivňují jen do míry co si vzít na sebe a kdy si vzít dovolenou. Tedy strukturování roku jednotlivými svátky je vlastně založeno jedině na mýtech.
Z jakého mýtu vychází základní dávka pracovních a volných dní – týden se sedmým dnem odpočinku snad ani nemusím uvádět. Advent, Vánoce, Nový rok, Masopust, Velikonoce, Svatodušní svátky, Poutě, Dožínky, Posvícení atd. jednoznačně strukturovaly celý rok.
K tomu se přidávají ještě svátky konkrétního státu, které jsou, ač nám to může na první pohled znít nadneseně, také na mýtech. Stát ze své historie vyzdvihne (vyjme) jednu událost, tu začne opakovaně interpretovat v potřebném znění a souvislostech, slavit v konkrétní vybraný den, až se z ní vlastně stane také mýtus.
Klasickou ukázkou všeobecné a všelidské potřebnosti tvorby mýtů a obřadů s nimi souvisejících byl právě režim, který navenek propagoval ryze racionální, vědecký a materialistický obraz světa – reálný socialismus východního bloku dvacátého století. Snažil se odbourat všechny křesťanské mýty, obřady a rituály jako překonané a „nevědecké“, aby je vzápětí nahradil svými zmytizovanými okamžiky dějin, uctíváním svých svatých a dokonce i jejich ostatků; vystavěl svoje svatyně, ve kterých stejně pompézními obřady a rituály uctíval své mytické hrdiny a mytické mezníky svých dějin.
Potřeba mýtů a s nimi souvisejících rituálů a obřadů prostě vždy v lidech byla je a bude. Není to jen zbožštění a personifikace přírodních sil, ale je to i heroizace konkrétních původně reálných hrdinů reálných dějin. A že se vždy nějací najdou, aby naplnili tuto všelidskou potřebu po příkladech ideálních mýtických hrdinů a bohatýrů, nás nepřesvědčily jen náboženství uplynulých tisíciletí, ale i oba totalitní režimy minulého století.
A současná pluralitní demokracie s její multikulturální relativizací všech tradičních hodnot? Zdálo by se, že zde není nic hodna uctívání, že jsme natolik rozumní abychom potřebovali rituály a obřady, že zde není nic zmytizovatelného. Že zde není nic společného všem.
Ale skutečně zde není nějaký všeobecný mýtus, zdánlivě všespasitelný, který všichni vzývají a jemu se klaní? Ale je. Bohužel. A ještě ke všemu nihil novi sub sole (nic nového pod sluncem). Píše se o něm už ve Starém zákoně. Tímto staronovým, všechny přežívajícím nesmrtelným mýtem hodným uctívání je Zlaté tele.
(2006)