MARTIN ŠOLE

PROBLÉMY INTEGRACE IMIGRANTŮ DO HOSTITELSKÉ SPOLEČNOSTI

První generace imigrantů má obvykle problémy s naučením se novému jazyku a s orientací v novém prostředí. Sílu čerpá ze vzpomínek na domov a udržováním důvěrně známých tradic.
Druhá generace se již adaptuje na hostitelskou společnost, je schopna přejímat některé její hodnoty a stereotypy. Současně ale ze strany (méně úspěšných) rodičů (1. generace - zejména otců)) jsou na ně kladeny nároky na dodržování zvyků a používání jazyka své domoviny. Požadavky ze strany většinové společnosti jsou mnohdy v příkrém rozporu z požadavky ze strany rodičů. A to je - zejména u dospívajících - velice zásadní konflikt autorit, ve kterém se těžko orientují a jsou nuceni najít nějaké kompromisní řešení, nebo se naučí dvojímu způsobu života, přičemž plně osobně ztotožněni nejsou ani s jedním.¨
Efekt třetí generace vysvětluje M. Lee Hansen: "Vnuk se snaží vzpomenout na to, co se syn snažil zapomenout.". Vnuk pociťuje vykořeněnost. Už se necítí méněcenně z důvodu neznalosti jazyka a kultury hostitelské země, nicméně touto společností není stále akceptován a nemůže se s ní plně ztotožnit. Z důvodu posílení své identity (sebevědomí) se hledá své kořeny. A to nejen mezi svými krajany, v pamětech svých předků, posilováním a odkrýváním svých kulturních a náboženských tradic, ale leckdy i návratem (nebo alespoň poutí či misí) do země svých předků.
Často ale dochází k umělé konstrukci vlastní identity, k "vynalézání tradic", které neodpovídají žádné kultuře. K původní reálné totiž nemá přístup a tak vzniká optimisticky pozitivně zkreslený konstrukt, neodpovídající realitě, vycházející z fragmentálních zastaralých informací a hlavně z vysněných představ o domovské kultuře, jimiž se vymezuje vůči kultuře hostitelské. Funkcí tohoto konstruktu je kompenzace toho, čeho nemůže v hostitelské kultuře dosáhnout a v extrémnějším případě vymezení se proti tomu a dokonce potřeba svůj konstrukt prosadit v celospolečenském měřítku.
Toto posilování "etnické identity" třetí generace, která by už měla být narturalizovaná v hostitelské zemi, velice často vede ještě k většímu distancování se od jakýchkoli jiných skupin a vytváření nebezpečných perzekučních bludů ("všichni jsou proti mě kvůli mému původu - diskriminují mě"), kdy se odlišná identita bere jako jediný interpretační rámec pro vysvětlení všech negativních jevů, se kterými se setkává. (např: "nenechali mě tu kouřit, protože jsem cizinec")
Koncem 90. let se uskutečnil výzkum ve Skotsku (Glasgow), kde dominantní minoritou jsou Pákistánci. Otázkou bylo, jako identitu si tito mladí skotští Pákistánci připisují. Výsledky Muslim - 97%, Pákistánec - 46%, černý - 26%, Skot - 22%, Brit - 9% ukázaly, že tato mládež identifikuje sebe sama především jako náboženskou minoritu. Až teprve poté je národnost, rasa a občanství - tedy státní příslušnost (k hostitelské zemi) je pro tuto skupinu nejméně důležitá.
Zajímavé jsou pozdější výzkumy ukazující, že ženy obvykle bývají flexibilnější a adaptabilnější, než muži, kteří velice těžce nesou ztrátu svých patriarchárních statusů a odmítají život "pod svou úroveň", zatímco ženy pokračují v plnění svých tradičních rolí matky, pečovatelky a hospodyně a jsou schopny plnit si tyto funkce a pracovat v kterémkoli prostředí. Rodinné role se v hostitelské zemi mění až do té míry, že se z ženy stává hlavní živitelka rodiny, muž si není schopen najít práci, která by mu vyhovovala a o to více se upíná k rigidním zvyklostem, ke kterým strhává i ženu (a zbytek rodiny) a tím ji omezuje. Takovýto střet zájmů končívá domácím násilím a (pokud je vůbec možný) rozvodem a rozpadem rodiny (pokud se žena dokáže postavit na odpor).
Rodiče pro své děti uplatňují etnickou homogenitu pro výběr partnerů svých dětí při uzavírání manželství.
Čím větší je kulturní vzdálenost, tím komplikovanější proces adaptace se dá předpokládat. A stejně tak na druhé straně je pravděpodobnější, že imigranti budou méně ochotně přijímáni hostitelskou populací.
Tedy bigotní a rigidní lpění na svých tradicích (a jak ukazuje výše uvedený výzkum hlavně náboženských) je tou nejčastější a základní obrannou strategií. Devalvací hostitelské kultury se imigrant zbaví stresu z odmítání majoritou.
Čím více se integrují s vlastní etnickou (minoritní) skupinou (ostatními krajany), tím více jsou přesvědčeni, že mají oporu při adaptaci v novém prostředí.
Čím více trvají na své etnické identitě, tím více u nich dochází k prožitkům tísně z obklopující majotitní kultury.
Čím více lpí na své etnické identitě (navenek se projevující způsobem oblékání, odlišnými zvyklostními rituály atd.), tím více se stávají terčem předsudků nebo diskriminace ze strany populace hostitelské země.

(podle Eva Dohnalová v Bohumila Baštecká: Psychosociální krizová spolupráce. Grada 2013)