Soucit
Soucit a altruismus v nás ubíjejí oba dva režimy stejně.
Socialismus tvrzením, že jsme si všichni rovni a tedy máme mít všichni stejně.
Kapitalismus tvrzením, že pro všechny jsou nastaveny stejné podmínky, stejná pravidla hry, a ten, kdo je tím neúspěšným, prohrávajícím, si za to může jen a jen sám svou neschopností či leností.
Pokud je proklamováno, že jsme na tom všichni stejně, nemá smysl pomáhat, protože na tom přece nikdo není hůře, nežli já.
Pokud je na tom někdo hůře vlastní vinou, sám to tak nejspíš chtěl a není důvod projevovat soucit.
Skutečné lidství začíná tam, kde si lidé přiznají, že si nejsou rovni.
Skutečný soucit začíná tam, kdy si jeden uvědomí, že je na tom obecně lépe nežli druhý (a lhostejno proč, třeba i protože je lepší).
Soucitu a pomoci se člověk učí tím, že se dostává do situací, v nichž je na tom lépe, v nichž je ve výhodnější pozici, nežli druhý, kterému je tedy potřeba pomoci.
Ale ne jako půjčku za oplátku, aby v jiné situaci, kdy na tom bude hůř, ten druhý pomohl jemu.
Ale čistě protože nechce, aby ten druhý trpěl.
(a lhostejno, trpí-li proto, že je slabší, hloupější, chudší, nemocnější, mladší, starší atd...)