Spasitel
Lidé, ať už každý člověk zvlášť, či celé lidstvo dohromady, stále očekávají nějakého spasitele. Pro jednotlivce má podobu andělíčka strážníčka, popelčiných holoubků, prince na bílém koni, elegantního finančního magnáta či stále nepřicházejícího Godota Samuela Becketa. Spasitelé celého českého národa, údajně odpočívající v hoře Blaník nám svojí absencí při těžkých chvílích našeho národa dávají jasně najevo, že ještě nebylo tak špatně, aby nemohlo být ještě hůře. No a jak je to s tím hlavním Spasitelem - Mesiášem židovského národa, to opravdu jen Bůh ví. Všechny národy okolo tvrdí, že už tu před dvěma tisícovkami let byl, jen židé samotní jej snad stále čekají...
Žádní spasitelé samozřejmě neexistují.
Kdo se za spasitele považuje, ten je většinou těmi, které chce spasit odvržen, popliván a zabit a kdo je za spasitele považován, ten jím ve většině případů zase být nechce.
Vzhledem k ohromné síle touhy po spasiteli, není tak těžké povýšit někoho do této role. Bohužel - pro onoho povýšeného. Jakmile jsou do něj promítnuty všechny prospasitelské touhy těch druhých, přestává být sám sebou a je vmanipulován do obrazu, který už byl dávno předkreslen jejich potřebami a tužbami.
Národ i jednotlivý člověk počne onoho nešťastníka srovnávat s tímto ideálním obrazem spasitele. Běda mu, jestli někde nekopíruje předem dané kontury!
Vždy se samozřejmě ukáže, že onen s velkým nadšením nalezený spasitel je jen slabým odvárkem původního ideálu.
Naše přirozená neustálá touha po někom jiném, kdo vyřeší naše vlastní problémy, vyplývá z našich komplexů z naší neustálé touhy někoho vyvyšovat i se nad někoho vyvyšovat, někoho ponižovat i se před někým ponižovat. Komplex méněcennosti se zas až tak moc od komplexu vícecennosti neliší. Ba naopak, jeden z druhého vychází. Málokdy a s málokým jednáme jako rovný s rovným (a na rovinu).
Náš obdiv všech superstar úzce souvisí s touhou po spasiteli. Po někom, kdo je lepší než já, lepší než všichni, které znám, prostě je nej. Po někom, kdo mě i ostatní překonává a přesahuje, po někom, kdo mě jako malé dítě vyvede za ručičku z mého životního srabu.
Proč omdléváme blahem, když na nás nějaká superstar blahosklonně shlédne ze svého piedestalu a proč, když jsme na tento piedestal sami povýšeni, tváříme se stejně nadutě na ty mravenečky u našich nohou?
Proč to vypadá, jako by na světě byly jen životní role rodič a dítě, vůdce a vedený?
Stejně jako dítě v období, kdy se chce (a musí) osamostatnit od svých rodičů, je jimi zklamáno a ocejchuje je jako naprosto zaostalé a horší než podprůměrné, stejně tak jednotlivec i národ se musí zklamat ve svém spasiteli, kterého povýšil vůči sobě do vůdčí, takřka rodičovské role. Tak jako dítě se musí po svém zmoudření navrátit ke svým rodičům ale už jako rovný k rovným, stejně tak musí jednotlivec i národ přistoupit k tomu, kterého si zvolil za svého spasitele, osvoboditele a vůdce. Čím však tento přístup bude infantilnější, tím horší bude právě ono zklamání, že onen spasitel neodpovídá předem nakreslenému obrazu.
Protože ten, kdo nakonec vyřeší naše problémy, není onen Spasitel, Osvoboditel, Mesiáš, Stříbrný rytíř na bílém koni, či Godot, ale jen a jen my sami. On nám jenom pomůže najít sílu v sobě samých k jejich vyřešení. On je jen člověk jako my. My vlastně ani spasitele nepotřebujeme. Nám vlastně stačí naděje a ta nás udrží při životě a dá nám sílu jednat.
Proto Ježíš trpí na kříži, aniž by zachránil byť jen sám sebe, proto rytíři chrápou v Blaníku a i v těch nejtěžších chvílích nehnou ani prstem, proto na Godota stále čekáme....
(2003)